Věcným i logickým východiskem našich úvah o sociální struktuře a jejich revolučních proměnách je fenomén lidské společnosti, je i referenční základnou této vstupní partie, která se zabývá výchozími pojmovými určeními.
Neklademe si vůbec nárok na soustavnou jednu společnost, nýbrž naším cílem je exponovat výlučně jen ty její aspekty, jež jsou zvlášť důležité pro další argumentaci.
K takovým, ve shodě s naším metodologickým krédem o komplementaritě zjišťujících a hodnotících položek společenské teorie, řadíme především takové, jež nejobecněji objasňují předmět našeho zájmu, sepětí sociologických a filozofických poznatků.
V říši živé přírody pojem společenského v širokém smyslu znamená funkcionální koexistenci živých bytostí, v užším smyslu pak jen tu, jež se zakládá na životně důležitých trvalejších vztazích více jednotlivců určitého druhu.
Lidské společenské, a pouze to máme nadále na zřeteli, vystupuje pak jako intersubjektivní vztah, v kterém se psychické objektivuje, čili jako vztah určitým způsobem se k sobě chovajících partnerů v jejich seskupení.
Z filosofického hlediska vzato se společenské ve smyslu antropologickém liší od veškerého mimolidského přírodního světa plně vyvinutou subjektivitou a s ní nerozlučně spjatým dvojjediným vztahem subjektivizace a objektivizace.
Jinými slovy specifickou zvláštností a podstatou lidské společnosti jako nejvyšší vývojové formy procesů, jež ve světě probíhají, je činnost, která se uskutečňuje jak v poloze ideální, vědomé, tak v poloze předmětně, smyslové.
Jestliže uspokojování potřeb pojmeme jako cíl nositelů činnosti, pak vzhledem k tomu, co bylo právě řečeno, prohlásíme cíl lidské činnosti za sui generis.
A protože se cíl a prostředky k jeho uskutečnění vzájemně ovlivňují a podmiňují, tvoří jednotu, je lidskou činnost třeba charakterizovat jako sui generis i vzhledem k prostředkům, jimiž se daného cíle dosahuje.
Z hlediska této dialektiky cíle a prostředků se nám dosavadní lidská praxe jeví jako činnost skládající se ze dvou víceméně zřetelně od sebe oddělených položek, z činnosti jen jako prostředků, jejíž jméno je práce, a z činnosti cílové, v níž člověk užívá plodů své práce a uspokojuje své potřeby.
Vnitřní obsahová kvalifikace genealogie lidského rodu je ovšem myslitelná jedině jako analýza konkrétních vazeb obou zmíněných položek, práce a uspokojování potřeb.
Jak známo, marxistická koncepce předpokládá, že vývojovou perspektivou v tomto směru je zrušení uvedeného protikladu mezi prací a užíváním tím, že se vytvoří podmínky pro to, aby práce přestala být prostředkem k uspokojování potřeb a stala se sama potřebnou.
I když v tom, jak se utvářejí potřeby jednotlivých aktérů a jednotlivých skupin aktérů a jakými mechanismy se uskutečňují v určitém konkrétním časoprostorovém rámci, jsou obsažena četná opakování, je lidská praxe ve svém úhrnu činností tvořivou, novátorskou.
To znamená činností, jíž se subjekt na podkladě uplynulých zkušeností obohacuje o nové prvky a jež proto vede k překračování daného statu quo ve smyslu přetváření světa.
Z uvedené definice lidské praxe jako smyslově předmětné činnosti nelze ovšem odvozovat úplnou kvalitativní identitu všech existujících lidských činností, tím méně pak metafyzickou preferenci objektivace před subjektivací.
Subjektivní nemůže ovšem existovat jinak než ve vazbě s objektivním, avšak vědomé může mít a také mívá relativní autonomii a nemusí být bezprostředně s příslušným konkrétním činem spojeno.
Zároveň však, a to plyne z její nejvlastnější povahy, teorie od empirie odstupuje v rozměru imanentně gnoseologickém i časovém, ovšem jen proto, aby se vrátila zpět, a tedy také ovlivňovala.
Z tohoto hlediska je toto abstraktní schéma jednoty spojitosti a nespojitosti teorie a praxe relativní i tam, kde se třeba i explicitně proklamuje úplná nezávislost teorie na praxi, v každém konkrétním případě půjde jen o to, stanovit povahu a míru této jednoty, to jest orientovat se zejména co do stupňů abstrakce a poznávací hodnoty dané teorie, co do její adekvátnosti empirii a její společenské funkce.
Dále, bylo- li řečeno, že praxe je činnost subjektivně cílevědomá, neznamená to, že takovou je lidská činnost vždy a za všech okolností ani že vliv těchto okolností je veličinou v zásadě konstantní.
Celkovou úroveň a možnosti subjektivně cílevědomé činnosti v určité epoše je možno posoudit jedině v souvislosti s konkrétní společenskou formou, v níž a prostřednictvím níž se tato činnost rozvíjí.
Konečně, byla- li praxe kvalifikována jako tvořivá, nemohou tím být snad setřeny rozdíly v obsahu i rozsahu tvořivosti v jednotlivých konkrétních případech.
A zvláště pak nesmějí být opomenuty rozdíly v typech činnosti, jako je činnost uvědomělá a neuvědomělá, záměrná a živelná, revoluční, reformní, konzervativní, reakční, jež označují činnost jednotlivých sociálních skupin a slouží jako pomůcka k vysvětlení a posouzení jejich sociálních rolí.
Jde o trvale aktuální úkol, na který sociologické myšlení vždy formuluje svou odpověď podle konkrétních historických parametrů vývoje jak svého předmětu, tak i svého vlastního vývoje imanentně vědeckého.
Genealogie specifiky sociologického přístupu ke společenské praxi má ovšem nejen svou historii , ale i prehistorii, jejíž počátky sahají stejně, jako je tomu i u jiných společenskovědních disciplín, až k nejstarším civilizacím a kulturám.
Celé další údobí vývoje jak protosociologie, tak i vlastní sociologie je pak dějinami snah a pokusů o překročení a konkretizaci tohoto prvotního určení, o co nejadekvátnější charakteristiku společenského jako takového.
Jakékoli bližší, systematické pojednání o tomto problému by se ovšem muselo kriticky vyrovnat se základními mezníky ve vývoji a filiaci sociologických idejí a rozlišit přitom mezi tím, co se za předmět sociologie explicitně označuje, a mezi tím, co je fakticky existujícími výzkumy a teorií za předmět pojato.
Avšak nám, již nemáme tuto pretenci, neboť se míníme k otázce předmětu sociologie vyjádřit jen ve vzdálenější perspektivě teoretickometodologického východiska nebo naopak logických důsledků řešení vlastního ústředního problému práce, týkajícího se společenské struktury a jejích revolučních změn, zcela postačí, naznačíme- li vlastní stanovisko na pozadí jen jednoduché, ad hoc pořízené typologie.
Rozdělme sociologické koncepce bez ohledu na to, zda explicitně proklamované, či implicitně vyznávané, na základě toho, zda a jak respektují specifiku společenského.
Z tohoto hlediska je můžeme rozdělit podle toho, zda vůbec zásadně respektují, nebo nerespektují tuto specifiku, zda zdroj objasňování sociální skutečnosti hledají a nalézají v celkovém rámci této skutečnosti samé, nebo naopak někde mimo něj.
Vedle teistických a idealistických sociálně filosofických spekulací o supranaturálním původu a povaze společnosti rodí se v protosociologické fázi sociálního myšlení přístupy naturalistického redukcionismu, které silně ovlivňují vlastní sociologické myšlení v jeho počátečních fázích a nejsou ještě dodnes beze zbytku vymýceny.
Jde o přístupy, které odnímají společnosti fakticky její specifiku tím, že ji souřadně kladou na úroveň vývojově nižších oblastí skutečnosti nebo že ji vysvětlují jen jako pouhý derivát jejich procesů a své * .
Tak je tomu u René Wormse, který se ve své práci Organisme et société snaží prokázat shodu společnosti s organismem na podkladě jakési strukturální izomorfie, přičemž přenáší do sociologie vysloveně biologické pojmosloví, u Paula von Lilienfelda, pro něhož se společnost ve svých funkcích neliší od říše živé přírody, u Gustava Ratzenhofera, který v mnohém ještě důsledněji než jeho učitel Ludwig Gumplowicz rozvádí koncepci rivality instinktů a zájmů ve smyslu sociálního darwinismu.
Ponecháme- li stranou některé kladné prvky, které lze ve snahách mnohých z představitelů naturalistického redukcionismu s ohledem na vnitřní vývojové potřeby sociologického myšlení najít, zejména snahy o zavedení exaktnějších metod do sociologického výzkumu, můžeme říci, že tento způsob vysvětlení sociální skutečnosti byl už průkazně odhalen jako zcela neadekvátní a neudržitelný.
Nejlépe to dokazují kritiky jeho moderních odrůd, které se objevují nejen v podobách naivních a snadno vyvratitelných krátkých spojení mezi přírodním a společenským, ale i v podobách nuancovanějších a jsou vklíněny mezi vědecká fakta a ucelené teoretické soustavy založené už třeba celkově na jiných principech.
Výrazným příkladem je třeba William Macdougall, který konceptuálně patří mezi psychologizující sociology, který však nicméně svou teorií instinktů otevírá ve svém díle dokořán dveře organicismu a darwinismu.
Z kritického rozboru jeho díla Morrisem, Ginsbergem, Lutherem, Lee Bernardem a jinými plyne, že společenský život nelze vysvětlit přirozenými tendencemi člověka mimo jiné už proto, že je nemožné vysvětlovat to, co má nepřeberné množství podob a forem, co se stále mění a vyvíjí, tím, co je relativně stabilní.
Klasickou podobu tohoto redukcionismu nalézáme však u sociálních psychologů, zejména amerických, jako byl Gidding, Cooley, Ellwood a další, kteří v nejrůznějších souvislostech explicitně neustále zdůrazňovali psychologickou podstatu společnosti a společenských jevů.
To je stejně tak dobře patrno u některých relacionistů, jako jsou Vonwiess, Plenge, jako u některých strukturálních funkcionalistů v čele s jejich čelným představitelem Parsonsem, kteří překročili rámec čistě psychologického pojetí mezilidských vztahů a společnost či společenské chápou jako oblast jevů sui generis, avšak v konkrétnějším rozvedení svých teoretických systémů, jimiž společenské vazby a struktury vysvětlují, podržují jednoznačnou preferenci psychických faktorů.
Nepřijatelnost psychologismu v sociologii je, jak už naznačeno, v tom, že nebere na vědomí právě specifiku společenského a ze sociologie dělá fakticky jen odnož psychologie.
To pak eo ipso vede k pozici sociologického idealismu, kdy se chování lidí a celý společenský vývoj vysvětlují koneckonců jen subjektivně, kdy posledním slovem sociologické analýzy je analýza motivace aktérů, která bere v nejlepším případě v úvahu jen bezprostřední objektivní podmínky tak, jak se těmto aktérům jeví, avšak nezkoumá jejich vlastní zdroje v širších souvislostech společenského života.
Právě tak jako zůstává stále nedokončeným úkolem západní sociologie konsekventní potření všech forem naturalistického a psychologického redukcionismu, zůstávají pro ni otevřeny de facto neustále základní konceptuální otázky.
A to včetně těch nejelementárnějších a pro raison detre sociologie jako vědy nejvýznamnějších, jako například otázka charakteru, respektive typu sociologického poznání jako takového a jmenovitě otázka poměru sociologického a přírodovědného poznání a s tím souvisící odvozená otázka postavení sociologie mezi ostatními společenskými vědami.
Odmítáme především všechny přístupy, které v tradici německé idealistické filosofie, zejména pokantovské, důraz na specifikum humanistického kvocientu všech jevů studovaných společenskými vědami dovádějí k závěru o absolutně odlišné metodě těchto věd od věd přírodních a zakládají se jen na subjektivním porozumění.
Ztotožňujeme se s oponenty těchto přístupů, kteří argumentují tím, že neslučitelná lidská subjektivita sice podstatně modifikuje skutečnost, jež se stává předmětem výzkumu, že však neodnímá této skutečnosti její objektivitu, a že proto se společenské vědy neliší absolutně, ale jen relativně svou metodou od kauzálně afirmativní metody přírodních věd.
Ostatně takové a podobné domněnky pozitivně vyvracejí teoretické výsledky společenských věd samých, jejich schopnost předvídat do určité míry průběh událostí.
Čili sociologická teorie, má- li být vědou, nemůže být jen pouhou volnou kreací lidského ducha, nýbrž musí respektovat objektivní zákonité tendence předmětu svého zájmu a vyjadřovat je.
Je ovšem pravda, že i ve vědecké sociologii se setkáváme jak s pracemi, jejichž cílem je odhalit obecné a zákonité, tak i s pracemi, které zkoumají jednotlivé zvláštní případy, případové studie.
A je i faktem, že tento druhý typ prací, ve Windelbandově teorii označovaných za idiografické, na rozdíl od nomotetických prvního typu, se v posledních desetiletích značně rozšířil, a to nikoli bez pozitivního efektu pro sociologii.
Analýza dílčích jedinečných případů a událostí může být nezbytnou náležitostí výzkumu na cestě k vědeckému zobecnění a v tom smyslu také určitým dílčím elementem vědy.
Pokud jde o otázku postavení sociologie v soustavě společenských věd, nastínili jsme v našem dosavadním výkladu rámcovou definicí společnosti jen elementární obrys oblasti, v které má být hledána odpověď.
Uspokojivá odpověď na danou otázku však znamená konkretizovat dílčí aspekt této široké oblasti sociální skutečnosti představující specifickou doménu sociologie.
Éru specifiky sociologického bádání zahajují snahy o celkový, syntetický pohled na společenskou skutečnost s proklamovaným nárokem respektovat empirii.
Mezníkem ve vývoji sociálního myšlení v tomto směru je nepochybně sociologická koncepce Marxova a Engelsova definující společnost jako strukturovaný celek sociálních vztahů a odhalující ve výrobním způsobu činitele, který tuto strukturu v konečné instanci určuje.
Z opačných historickoidealistických světonázorových pozic a značně ještě poplatní dějinně filosofické spekulaci pretendují na globalitní, specificky sociologický přístup k sociální skutečnosti také zakladatelé sociologie.
Je tu pojem solidarity, konsensu, jako úhelný pojem sociální statiky, pojem vývoje jako centrální pojem sociální dynamiky a pokus o genetickou klasifikaci myšlenkového a společenského vývoje.
A tu je třeba si připomenout, že z meritorních koncepcí vypracovaných kolem druhé poloviny minulého století obstály v kritické prověrce dalšího společenského a myšlenkového vývoje jen některé závěry.
Názorným příkladem může být Millova definice sociologie, která se, abstraktně vzato, skoro doslova a do písmene shoduje s definicemi některých současných sociologů.