O
MOCI
MÝTU
A
DOBRÉM
DOKTORU
JOHÁNKOVI
*
Záviš
Kalandra
kdysi
z
faktu,
že
všichni
známe
pohádky,
ale
ne
každý
zná
jméno
svého
pradědečka,
usuzoval,
že
mýtus
je
důležitější
než
historie.
A
skutečně
řada
dávných
kultur
pečlivě
zaznamenávala
svoji
mytologii
a
nestarala
se
přitom
o
svoji
historii.
Mýtus
člověka
vtahoval
do
společného
světa
postojů
a
hodnot
a
učil
jej
řádu.
Happyendové
schéma
nebylo
silnou
stránkou
tvůrců
řecké
mytologie
ani
sestavovatelů
Starého
zákona.
Ti
první
ukazovali,
co
se
stane
s
jedincem,
který
se
vymkne
přirozenému
řádu,
ti
druzí
ukazovali
totéž
na
celé
společnosti
vyvolené
k
údělu
nést
zvláštní
druh
řádu.
Historie
poskytovala
poučení,
ale
mýtus
a
později
legenda
vytvářela
společenství.
Kvalita
společenství
založeného
-
dejme
tomu,
na
Želvách
Nindža
-
se
přece
jen
liší
od
kvality
společenství
impregnovaného
naukou
všeslitovného
Buddhy
anebo
spojeného
legendou
o
sv.
Janu
Nepomuckém.
Čím
byl
tento
Jan
pro
naše
dědy
a
čím
se
může
stát
pro
nás?
*
Především
byl
mučedníkem
zpovědního
tajemství,
který
neprozradil
královnino
tajemství
a
odmítl
spolupracovat
s
vládní
mocí.
Byl
však
také
světcem
lustračním,
přisoudíme-li
tomuto
slovu
původní
význam
rituální
očisty.
Z
barokní
doby
máme
totiž
doloženy
případy,
kdy
lid
nucený
chodit
ke
zpovědi
odříkal
v
kostele
zpovědní
zrcadlo,
ale
své
skutečné
hříchy
sděloval
na
mostě
Johánkovi.
Může
být
větší
důkaz
důvěry:
pro
církev
představoval
obhájce
mocenské
pozice
církve,
což
v
těch
dobách
znělo
lépe
než
dnes.
V
očích
lidu
byl
vždy
mužem
slova
drženého
až
k
smrti,
mužem
cti,
tedy
mužem
čestným.
Tady
je
užitečné
si
uvědomit,
že
slovo
"čestný"
úzce
souvisí
se
slovem
"šťastný",
protože
šťastný
je
ten,
kdo
má
podíl
neboli
účast
na
dobrém
údělu
člověka.
To
není
etymologická
hříčka,
to
byl
pro
naše
předky
kus
skutečného
života.
Pobělohorské
doby
se
svými
zákony
trhu
a
moci
doléhaly
na
duši
člověka
nepoměrně
tíživěji
než
jakákoliv
radikální
ekonomická
reforma,
a
zůstat
v
té
době
slušným
člověkem
také
znamenalo
slyšet
Janovo
mlčení
jako
závazek.
Kdyby
po
staletí
na
naše
předky
nepůsobil
příklad
světců,
mohli
bychom
dnes
být
jenom
národem
vlčáků.
*
Jeden
důležitý
rys
české
povahy
bychom
snad
mohli
nazvat
skrytým
husitstvím.
Je
to
touha
po
svatém
životě
kombinovaná
s
nechutí
k
vrchnosti
a
nedůvěrou
k
bohaté
církvi.
Tento
rys
procítá
vždy,
když
se
církev
začíná
víc
starat
o
svůj
majetek
než
o
své
plačící.
Skryté
husitství
můžeme
v
tomto
národě
vystopovat
hluboko
před
Husem
a
dlouho
po
něm.
Známe
je
i
ze
současnosti
a
charakteristicky
se
nejdřív
objevuje
u
nižších
katolických
duchovních.
V
kultu
Jana
Nepomuckého
pozorujeme
jakousi
zvláštní
dvojjedinost
obou
Janů.
Oba
umírají
svévolí
vladaře.
Jan
Hus
se
opírá
o
moc
královskou
a
končí
v
ohni,
jeho
současník
Jan
Nepomucký
se
opírá
o
církev
a
končí
ve
vodě.
Husova
zdánlivá
podoba
se
promítá
do
soch
Nepomukových,
ne
proto,
aby
jeden
kult
byl
nahrazen
druhým,
ale
protože
v
očích
lidu
oba
Janové
splývají.
Svatořečení
Nepomukovo
není
pletichou
Habsburků
ani
jezuitskou
intrikou,
ale
je
lidem
na
církvi
víceméně
vyvzdorováno.
Představuje
rehabilitaci
"kacířského"
českého
národa
v
očích
katolické
Evropy
a
připravuje
národní
obrození.
V
sochách
Nepomukových
se
vrací
duchovní
postava
Husova
pročistěná
utrpením
minulých
staletí.
Skoro
jsme
v
pokušení
říci,
že
jedny
z
nejlepších
ideálů
ranného
husitství
vítězí
skrze
rekatolizaci,
nikoli
skrze
reformaci.
*
Po
smrti
Jana
Nepomuckého
vyschla
Vltava
tak,
že
ji
nebylo
nutné
překračovat
po
mostě.
Mlynáři
neměli
práci
a
lidé
mouku,
takže
lid
pražský
velice
králi
zazlíval
Janovo
umučení.
V
lidové
pověře
se
Jan
stal
ochráncem
mostu
a
pánem
nad
řekou.
Obsadil
tak
uvolněnou
niku
po
pohanském
bohu
zaplašeném
křesťanskou
zvěstí.
Od
dávných
dob
bývaly
brody
označeny
kůlem
či
podobou
strážce,
který
usmiřoval
či
odháněl
nepřátelského
boha
řeky
anebo
přímo
byl
říčním
démonem
žádajícím
za
průjezd
svým
územím
nějakou
oběť.
Mezi
lidem
byl
znám
jako
vodník.
Jan
demonstroval
svoji
moc
nad
vodami
-
a
tedy
i
nad
vodníky
-
zázrakem
vyschnutí,
který
mu,
myslím,
velice
pomohl
k
celosvětové
popularitě.
Každý
most
totiž
potřeboval
svého
patrona,
neboť
-
jak
z
folklóru
známo
-
různé
druhy
vodníků
odjakživa
patřily
mezi
široce
rozšířenou
a
těžko
vypočitatelnou
vodní
chamraď..
*
Čím
je
pro
nás
dobrý
doktor
Johánek
dnes?
Patronem
slušných
a
čestných,
což
znamená
šťastných
lidí,
ochráncem
čistoty
vod
nebo
převlečeným
Husem,
jež
se
nenápadně
vplížil
do
katolických
řad?
Povrchně
moralistních
odpovědí
na
tuto
otázku
si
v
roce
600.
výročí
jeho
umučení
přečteme
celou
řadu,
ale
pravděpodobně
nic
neuslyšíme
o
události,
která
se
přihodila
r.
1389,
jen
čtyři
roky
před
Janovou
smrtí.
Kněz
nesoucí
hostie
byl
tehdy
udeřen
několika
kameny
vrženými
z
pražského
židovského
města,
takže
se
mu
svátost
oltářní
rozsypala
po
zemi.
Následoval
pogrom,
při
kterém
došlo
k
hromadnému
vyvraždění
celého
židovského
města,
z
jehož
3000
obyvatel
se
zachránila
jen
nevelká
skupina
dětí.
Oběti
byly
ještě
druhý
den
zaživa
metány
do
plamenů.
O
mučedníky
víry
nebyla
ve
středověkém
prostoru
nikdy
nouze
a
ve
světle
celého
umučeného
pražského
židovského
města
se
smrt
jednoho
spravedlivého
na
pražském
mostě
jeví
jako
tendenční,
jednostranně
zvýrazněná
historka.
Ale
obě
historie
krutosti
a
bezpráví
se
od
sebe
zřejmě
nedají
oddělit.
A
tak
chceme-li
se
dopracovat
k
nějakému
poučení
anebo
ještě
lépe
vtažení
do
širšího
společenství,
měli
bychom
se
ptát
na
budoucí
charakter
evropského
prostoru.
Nestane-li
se
totiž
místem
smiřování
a
odpouštění,
stane
se
jistě
opět
územím
zvůle
a
kolébkou
mučedníků.
Václav
Cílek