PML View

wsj2059.cz

mrp-layerPCEDT/mrp/wsj2059.cz.mrp.gz
a-layerPCEDT/pml/wsj2059.cz.a.gz
m-layerPCEDT/pml/wsj2059.cz.m.gz
t-layerPCEDT/pml/wsj2059.cz.t.gz
w-layerPCEDT/pml/wsj2059.cz.w.gz
treex-layerPCEDT/treex/wsj2059.cz.treex.gz

s-1 Stává se běžnou věcí, že žalobci vznášejí trestní obvinění v případech, ve kterých by se ještě donedávna vedlo pouze občanskoprávní řízení.

s-2 Dále je příznačné rovněž to, že právo na vytváření nových trestných činů již nenáleží soudům, ale pouze zákonodárným orgánům.

s-3 Začalo to na počátku 19. století sporem USA versus Hudson a Goodwin, Nejvyšší soud od té doby opakovaně trvá na tom, že kdyby soudní moc prohlásila, že jisté chování je proti veřejným zájmům, a tudíž trestné, což je ostatně pevně zakotveno v britském právu, uzurpovala by si podle doktríny o rozdělení moci pravomoci zákonodárné.

s-4 Toto je tradiční teorie.

s-5 V praxi se ale hranice mezi interpretací a předefinováním trestního práva začala dávno stírat.

s-6 Zejména zvykové právo trestných činů založených na porušení služebních povinností se za posledních deset let vyvinulo překvapivě rychle.

s-7 Například zneužívání důvěrných informací společnosti k obchodování bylo trestné již dlouho, zákonem však definováno nebylo.

s-8 V roce 1983 se Nejvyšší soud pokusil předložit účinnou definici pro rozhodnutí sporu Dirks versus Komise pro regulaci prodeje cenných papírů (SEC), která zněla, že odpovědnost závisí na tom, zda ten, kdo informaci poskytl, porušil svou povinnost důvěrnosti vůči společnosti za účelem "osobního obohacení" a zda ten, kdo informaci přijal, o této skutečnosti věděl nebo jí nedbal.

s-9 Postupně však nižší soudy a žalobci posunuli tuto definici k bodu zlomu.

s-10 Vezměme si základní skutečnosti vedoucí k odsouzení Roberta Chestmana v roce 1989.

s-11 Před tím, než v roce 1986 uskutečnila společnost A&P veřejnou nabídku společnosti Waldbaum Inc., zatelefonoval zakladatel řetězce supermarketů Waldbaum jedné své starší příbuzné a řekl jí, aby si své akciové certifikáty připravila k převodu.

s-12 Ta zavolala své dceři, aby ji odvezla do banky, a ta zase přesvědčila svého manžela, pana Loeba, aby se o vše postaral.

s-13 Jakmile manžel tuto informaci uslyšel, prodiskutoval ji se svým makléřem Chestmanem a Chestman pak nakoupil akcie na svůj účet i pro další klienty.

s-14 V podstatě byl Chestman příjemcem informace na čtvrté úrovni.

s-15 Porušil Loeb, který mu informaci poskytl, povinnost důvěrnosti (a pokud ano, ke komu)?

s-16 Chtěl se Loeb obohatit (a pokud ano, jak)?

s-17 Nebo zaslechl Chestman jen nějaký burzovní drb (na jehož základě se může legálně obchodovat)?

s-18 Taková hranice se zdá pro účely trestního práva až příšerně tenká.

s-19 Druhý příklad nám poskytuje nedávné přiznání viny, které učinil Robert Freeman, bývalý vedoucí arbitráže ve společnosti Goldman, Sachs & Co.

s-20 Podstatou případu je to, že Freeman investoval velké částky do zadluženého odkupu společnosti Beatrice, když mu jiný prominentní obchodník, Bernard "Bunny" Lasker, řekl, že ten obchod je problémový.

s-21 Když zadal příkazy k prodeji, zavolal Freeman Martinovi Siegelovi, investičnímu bankéři ve společnosti Kidder, Peabody & Co., který mu s obchodem radil, aby ho požádal o potvrzení těchto zvěstí.

s-22 Siegel se Freemana zeptal, kdo mu je poskytl, a když se dozvěděl, že to byl Bunny Lasker, odpověděl: "Tvůj králíček Bunny má dobrý nos."

s-23 Tento nezákonný "tip" králíčkova dobrého nosu víceméně potvrdil zvěsti, které už na burze mnoho lidí slyšelo.

s-24 Kdyby se byl tento případ dostal k soudu, na povrch by byly vyšly tytéž otázky:

s-25 Došlo tu k porušení povinnosti důvěrnosti za účelem osobního obohacení?

s-26 Měl o tom Freeman ponětí?

s-27 A konečně, byla to informace závažná?

s-28 Všechny tyto otázky jsou však podružné ve srovnání s ústřední otázkou: Kdo tu vytváří trestní právo a kdo by jej měl vytvářet?

s-29 Není to mé tvrzení, že Chestman nebo Freeman se stali nevinnou obětí přílišné horlivosti žalobců.

s-30 Ano, oba si byli vědomi, že jejich chování je přinejmenším riskantní.

s-31 Ale i kdyby se chovali bezohledně, stále existují důvody k obavám a odporu vůči tomuto stálému procesu, kdy justice případ od případu rozšiřuje zákon o zneužívání důvěrných informací.

s-32 Soudy a zákonodárci rozhodují podstatně odlišným způsobem a jsou náchylní k velmi odlišným typům omylů.

s-33 Metodou zvykového práva vždy bylo posouzení chování obviněného před soudem na základě předložených skutečností.

s-34 Jedná-li se pouze o občanskoprávní odpovědnost, má tato metoda nepopíratelné přednosti v tom, že je založená na faktech a varuje se přílišné generalizace.

s-35 Rozhodování tohoto druhu ohlížející se zpět na jednotlivé případy je však napadnutelné vzhledem ke krátkozrakosti způsobené fixací na účelové (a obvykle chabé) příklady.

s-36 Rozhodne-li soud, že konkrétní chování obžalovaného bylo trestuhodné, a tím rozšíří definici zneužívání důvěrných informací, aby postihovala i toto chování, nevidí potenciálně enormní počet dalších případů, kterých se tato rozšířená norma bude týkat.

s-37 Soud má tudíž k tomu, aby rozhodoval ohledně společenského užitku rozšířené normy, nevýhodnou pozici.

s-38 Zaměříme-li se například na Freemanův pokus získat neveřejnou informaci o zhroucení obchodu, nikdo přirozeně nepomyslí na druhou stranu mince: Co kdyby ty zvěsti byly nepravdivé?

s-39 Může analytik cenných papírů zavolat investičnímu bankéři, aby se ujistil, zda zdánlivě nepravděpodobná zvěst je opravdu nepravdivá?

s-40 V minulosti by se nejen uznávaní profesionálové snažili rychle ověřit takové zvěsti přímo u společnosti, ale také samy společnosti registrované na velkých burzách cenných papírů by byly burzami vyzývány, aby otevřeně odpovídaly na podobné dotazy analytiků cenných papírů.

s-41 Dnes po Freemanově doznání tu máme nejistotu, která je nespravedlivá i neúčinná.

s-42 V tomto světle jsou relativní výhody legislativního zákonodárství jasné: (1) Zákonodárný orgán vyslyší před rozhodnutím názory zástupců všech, kterých se jeho rozhodnutí týká, nejen stran stojících právě před soudem, a (2) zákonodárný orgán může vytyčit "jasné hranice", které vytváří méně nejistoty než rozhodnutí soudů, která jsou vázaná na fakta.

s-43 Ačkoli legislativní hranice mohou vyústit v nedostatečné pokrytí, (což vysvětluje, proč SEC dlouho odolávala legislativní definici využívání vnitřních informací k burzovním transakcím), soudní zákonodárství nevyhnutelně vytváří nejistotu z důvodu nezřetelných vnějších hran a implikací většiny soudních rozhodnutí.

s-44 Přinejmenším když jde o hodně, vyústí nejistota naopak v přehnané pokrytí, protože jednotlivci se neodváží přiblížit k nejisté dělicí hranici.

s-45 Federální zákony o poštovních a telefonních podvodech poskytují ještě lepší příklad rychlého vývoje federálního zvykového práva o porušení služebních povinností.

s-46 Nejvyšší soud se v roce 1987 ve sporu McNally versus USA pokusil zastavit neúprosnou expanzi těchto zákonů přijetím pravidla pro přesný výklad nejednoznačných trestních zákonů.

s-47 Nicméně koncem minulého roku Kongres toto rozhodnutí účinně zrušil přijetím zákona o jedné větě, podle něhož podvod zahrnuje všechny plány, které zbavují někoho jiného "nehmotného práva na poctivé služby".

s-48 Toto může jednou ranou kriminalizovat všechna porušení povinností důvěrnosti (a možná všechny špatné interpretace nějakého zástupce nebo zaměstnance).

s-49 Takový zákon názorně ukazuje základní problém: Kongres zjistil, že je snadnější schválit paušálně moralizující zákaz, který soudy pak musí interpretovat, než se angažovat v náročném stanovení hranic, což neodmyslitelně patří k jeho úkolům.

s-50 Spíše než s pokusem o uchopením soudní moci jsme konfrontováni s legislativní odevzdaností.

s-51 Dá se předpokládat, že žalobci při konfrontaci s morálně dvojznačným chováním vyčerpají všechny možnosti, které jim tak otevřené zákony poskytují.

s-52 Posléze však nejasné případy vytvoří špatné zákony.

s-53 Coffee je profesorem na Právnické fakultě Kolumbijské univerzity.

dependency tree • text view