Apokalypsa,
nebo
eden?
Horká
debata
o
mýtu
a
realitě
skleníkového
efektu
VÁCLAV
CÍLEK
Americká
expedice,
která
se
v
tomto
roce
pod
vedením
G.
J.
Kukly
opět
vrátila
do
naší
země
zkoumat
sprašová
souvrství
citlivě
odrážející
změny
klimatu
za
posledních
několik
set
tisíc
let,
přivezla
nejenom
nové
údaje
o
našich
půdních
komplexech,
ale
také
několik
zajímavých
publikací.
Nejzajímavější
z
nich
je
kniha
Roberta
C.
Ballinga
(1992):
"The
heated
debate.
Greenhouse
predictions
versus
climate
reality",
která
vyšla
v
Pacific
Research
Institute
v
San
Francisku.
Prof.
Balling
na
pouhých
160
stranách
textu
shrnuje
výsledky
více
jak
500
citovaných
prací
týkajících
se
skleníkového
efektu
a
změn
klimatu.
Na
různých
smetištích,
ve
které
se
změnila
většina
našich
sprašových
profilů,
často
ve
společnosti
kolegiálních
Rómů
recyklujících
druhotné
suroviny,
jsme
rozebírali
problematiku
klimatických
změn.
Ze
společných
diskusí
a
hlavně
na
základě
knihy
samotné
vznikl
tento
článek.
Skleníkové
evangelium
Skleníkový
efekt
je
mechanismus,
který
prostřednictvím
vodní
páry
a
některých
dalších
plynů
v
atmosféře
vrací
zpět
na
Zemi
část
vyzařované
energie
a
tím
ji
zahřívá.
Výraz
"skleníkový
efekt"
se
stále
častěji
používá
ve
smyslu
nežádoucí
změny
klimatu
způsobené
lidskou
činností
uvolňující
do
ovzduší
tzv.
skleníkové
plyny.
Je
to
vžitý,
ale
chybně
zvolený
název:
zvýšení
teploty
ve
skleníku
není
dosahováno
odrazem
a
zachycením
zářivé
energie,
ale
zamezením
proudění
teplého
vzduchu
ohřátého
půdou.
Až
do
poloviny
70.
let
tvořila
klimatologie
poněkud
okrajový
obor
věd
o
atmosféře,
vybíjející
se
hlavně
v
rutinním
zpracovávání
klimatických
dat.
Počátkem
70.
let
zorganizoval
G.
J.
Kukla
setkání
nejprominentnějších
kvartérních
klimatologů,
které
vyústilo
v
memorandu
o
celkovém
ochlazování
glóbu
a
příchodu
doby
ledové.
Memorandum
bylo
zasláno
americkému
prezidentovi,
jehož
administrativa
vzala
varování
vážně.
Vzápětí
následovalo
v
Americe
několik
extrémních
zim,
které
způsobily
poplach
ve
vlivných
obilnářských
státech.
Spojené
státy
cítily,
že
mohou
ztratit
jednu
ze
svých
hlavních
zbraní
proti
Sovětskému
svazu
-
pšenici.
Noviny
byly
plné
doby
ledové.
Politici
a
ochranáři
požadovali
okamžité
kroky
k
zastavení
ochlazování.
A
právě
v
těchto
letech
se
rozvinula
"velká
klimatologie"
globálních
změn.
Několik
vědců
však
zůstalo
skeptických
a
trpělivě
shromažďovalo
údaje
z
prvních
satelitů,
zdokonalovalo
analytické
techniky,
propracovávalo
numerické
modely
a
vytvářelo
obrovské
klimatické
databáze.
Koncem
70.
let
se
americké
počasí
víceméně
stabilizovalo
a
doba
ledová
přestávala
být
aktuální.
Na
její
místo
se
ve
vědeckých
časopisech
začínají
umísťovat
první
solidně
analyticky
podložené
práce
o
skleníkových
plynech.
Zatím
ještě
nepronikají
na
stránky
populárního
tisku.
"Bomba"
exploduje
až
v
létě
roku
1988.
Dne
23.
června,
uprostřed
mimořádných
veder
a
obavy
vzbuzujícího
sucha,
informuje
James
Hansen,
ředitel
Goddardova
ústavu
pro
výzkum
vesmíru
při
NASA,
americký
Kongres
o
oteplování
planety.
Pro
sdělovací
prostředky
zabývající
se
příšernými
vedry
je
to
to
nejvítanější
téma.
Skleníkový
problém
se
rozletí
do
světa.
20.
srpna
téhož
roku
začne
nezadržitelně
hořet
vyschlý
Yellowstonský
park.
Katastrofa
plní
stránky
novin
společně
se
spekulacemi
o
oteplení
klimatu,
vysušení
půdy,
oslabení
lesa
a
dalších
velkých
požárech.
Veřejnost
je
nejdřív
zneklidněna,
později
šokována,
když
někteří
vědci
(např.
K.
A.
Emanuel
1987)
opakují,
že
vyšší
teploty
tropického
oceánu
způsobí
bouře
zhoubnější
než
dosavadní
hurikány.
Nazvou
je
"hyperkány".
Už
9.
září
1988
poklesne
atmosférický
tlak
na
nejnižší
úroveň
kdy
zaznamenanou
na
západní
polokouli
-
na
885
milibarů.
Hurikán
Gilbert
udeří
rychlostí
280
km/hod
na
rekreační
střediska
na
Yucatánu
a
zanechá
je
v
ruinách.
Jeho
dozvuky
pocítí
ještě
v
Texasu.
Vědci
pod
vlivem
sdělovacích
prostředků
dosáhnou
konsensu
o
fungování
skleníkového
efektu
ještě
před
tím,
než
zahájili
vlastní
výzkum.
To,
co
se
tehdy
zrodilo,
je
spíše
mýtus
skleníkového
efektu,
než
realita.
BOX
1
Souboj
mýtů:
filmové
hvězdy
vlivnými
dezinformátory
této
společnosti
Nejspíš
je
chyba,
že
se
na
našich
univerzitách
nevyučuje
mytologie
a
religionistika,
protože
do
populárního
obrázku
tzv.
vědeckých
či
sociálních
problémů
této
civilizace
se
skrytě
promítá
atrofované
a
sublimované
náboženské
cítění.
Prof.
Balling
popisuje,
jak
se
společnost
rozdělila
podle
vztahu
ke
skleníkovému
efektu
do
dvou
skupin.
Na
jedné
straně
spektra
byla
armáda
vědců,
politiků,
plánovačů,
ochránců,
filmových
a
rockových
hvězd,
která
vyhlašovala
stav
katastrofického
ohrožení
a
oteplení
Země
a
vyžadovala
ještě
razantnější
opatření
něž
před
několika
lety,
kdy
hrozila
doba
ledová.
Ve
druhé
skupině
byli
někteří
vědci,
několik
politiků
a
plánovačů
a
vůbec
žádné
filmové
a
rockové
hvězdy.
Tato
skupina
upozorňovala,
že
změny
klimatu
způsobené
skleníkovým
efektem
jsou
malé,
a
dokonce
prospěšné.
Ukazovali,
že
dochází
k
vyrovnávání
klimatu
tím,
jak
mírně
narůstají
noční
teploty,
ale
denní
se
nemění.
Argumentovali
zvýšením
půdní
vlhkosti
a
příznivým
vlivem
CO
2
na
růst
kulturních
plodin.
Ukázalo
se
však,
že
myšlenka
apokalypsy
je
stejně
jako
koncem
minulého
tisíciletí
přitažlivější
než
myšlenka
Edenu.
Jak
zvláštně
a
zároveň
povědomě
nám
znějí
slova
prof.
A.
Wildavského,
že
"debata
o
skleníkovém
efektu
silně
připomíná
některé
tradiční
americké
ideologické
rozpory
-
např.
konflikt
mezi
centrálním
plánováním
a
svobodným
trhem
či
mezi
kontrolou
a
spontaneitou".
"Představte
si,
co
by
se
stalo,
kdyby
Spojené
státy
vzaly
varování
o
účinku
skleníkového
efektu
vážně",
ptá
se
A.
Wildavsky.
Došlo
by
k
"ozelenění"
Ameriky,
k
její
deindustrializaci,
k
rozpadu
její
organizační
a
průmyslové
sféry.
Musely
by
být
uzavřeny
smlouvy
o
počtu
dobytka
i
plochách,
na
kterých
se
pěstuje
rýže.
Není
jasné,
co
bychom
dělali
s
termity,
kteří
jsou
jedněmi
z
hlavních
producentů
metanu,
ale
jistě
bychom
vyvíjeli
tlak
na
brazilskou
vládu,
aby
zabránila
vyhladovělým
bezzemkům
zřizovat
si
v
deštném
pralese
svá
chudá
políčka.
A
to
všechno
by
se
dělo
ve
jménu
životního
prostředí
na
základě
velmi
neúplných
vědeckých
údajů.
Exaktní
zacházení
s
obskurními
čísly:
problém
přesnosti
měření
Při
jakýchkoliv
klimatických
prognózách
je
vždy
užitečné
uvědomit
si
přesnost
a
úplnost
výchozích
údajů.
Často
není
postačující.
Změřit
teplotu
vody
nebo
vzduchu
s
přesností
pod
0,1
-C
není
vůbec
jednoduché.
Měření
jsou
zastoupena
nerovnoměrně,
zvláště
z
jižní
polokoule
nám
schází
celé
dekády
měření
na
obrovských
plochách.
Starší
měření
se
často
prováděla
jen
jednou
denně
-
buď
ráno,
než
měřič
odešel
do
práce,
nebo
odpoledne,
když
se
z
ní
vrátil.
Dlouhodobý
trend
ranních
teplot
však
může
být
jiný
než
trend
odpoledních
teplot.
Mnoho
měřících
stanic
je
umístěno
v
okolí
větších
měst,
takže
nárůst
měřených
hodnot
můžeme
interpretovat
jako
růst
města,
nikoliv
změnu
klimatu.
Satelity
zase
obvykle
měří
povrchovou
teplotu,
která
je
odlišná
od
všech
ostatních
teplot
v
nejbližším
okolí.
Ještě
hůř
se
měří
hodnota
moře.
Dnes
je
to
často
teplota
vody
vcházející
do
chladicího
systému
lodního
motoru.
Dříve
to
bývala
teplota
vody
nabraná
do
plátěného
nebo
kovového
džberu.
Němci
používali
plátěné
nádoby,
zatímco
Angličané
kovové.
Umíme
sice
pro
každý
druh
nádoby
zavést
korekční
koeficienty,
ale
nevíme,
z
jaké
hloubky
byla
voda
odebírána.
Podobných
příkladů
najdeme
řadu.
Standardizace
klimatických
měření
je
celá
věda,
ale
jejich
korelace
přes
půl
zeměkoule
nebo
několik
desítek
let
je
často
neřešitelný
problém.
BOX
II,
BOX
III
Rozumná
ekologická
politika:
Nejdřív
mysli,
pak
jednej!
J.
M.
Harlin
(1990)
prováděl
v
Alabamě
výzkum
veřejného
mínění
týkajícího
se
skleníkového
efektu.
Plných
95
%
respondentů,
z
nichž
všichni
měli
univerzitní
titul
a
mnozí
zastávali
vyšší
vědecké
funkce,
"na
vlastní
kůži"
pociťovalo
za
posledních
20-40
let
významné
oteplení,
které
přičítali
skleníkovému
efektu.
Při
analýze
se
ukázalo,
že
středně
vysoké
oteplení
Alabamy
probíhalo
v
letech
1850-1935.
Po
roce
1935
však
dochází
k
dosti
význačnému
ochlazení!
A
těchto
95
%
vesměs
dobře
informovaných
a
vlivných
lidí
bude
nejspíš
při
dalších
volbách
vybírat
své
kandidáty
podle
vztahu
k
prostředí.
Podobný
proces
proběhne
i
v
dalších
státech
a
nově
zvolení
politikové
uspořádají
nějaký
globální
mítink,
na
kterém
odsouhlasí
opatření,
která
potěší
voliče
a
budou
stát
hromadu
peněz.
Skutečný
dopad
na
životní
prostředí
však
bude
velmi
malý,
a
až
se
to
ukáže,
lidé
otupí
a
přestanou
věřit
halasným
kampaním
ochranářů,
i
kdyby
tentokrát
měli
pravdu.
Věnujeme-li
se
příštích
10
let
výzkumu
skleníkového
efektu
a
změn
klimatu,
aniž
bychom
cokoliv
dělali
s
emisemi
plynů,
přinese
to
nárůst
15
ppm
ekvivalentu
CO
2
,
což
zhruba
odpovídá
zvýšení
globální
teploty
o
0,05-C.
Tato
cena
zřejmě
není
příliš
vysoká.
Navíc
se
učíme
velmi
rychle
-
v
roce
1989-90
vyšlo
o
skleníkovém
efektu
stejné
množství
vědeckých
prací
jako
za
předcházejících
100
let.
Nemyslím
si
však,
že
skleníkový
efekt
je
nejdůležitějším
mechanismem
globálních
změn.
Víc
mne
znepokojují
fluktuace
termohalinního
oceánického
výměníku,
který
se
v
uplynulém
desetiletí
nejméně
dvakrát
téměř
zastavil.
Ale
můžeme
očekávat
objevy
globálních
mechanismů,
o
kterých
zatím
nic
netušíme,
podobně
jako
jsme
před
několika
lety
neznali
ozónovou
díru.
I
přes
veškerý
skepticismus
k
pohnutkám
vědců,
k
přesnosti
jejich
modelů
a
důvěryhodnosti
jejich
prognóz,
si
rychle
uvědomíme,
že
jejich
často
nejisté
údaje
jsou
přece
jen
spolehlivější,
než
úmysly
politiků
přetahujících
se
o
voliče
obluzené
sdělovacími
prostředky
a
nejméně
tak
dobré
jako
varovné
výkřiky
ochránců
prostředí
a
hvězd
všeho
druhu
trpících
pocitem,
že
je
třeba
lidstvu
konečně
ukázat
tu
správnou
cestu.
Konec
konců
jde
o
to,
jak
říká
D.
Ž.
Bor,
abychom
přírodu
neznásilňovali
a
ona
si
od
nás
nepomohla
jako
pes
od
blech.
Doplňková
četba:
Odlišný
tón,
důrazněji
varující
před
skleníkovým
efektem
volil
tým
asi
200
předních
klimatologů
a
140
recenzentů
zprávy
"Climate
Change"
(The
IPCC
Scientific
Assessment,
1990,
Cambridge
univerzity
Press),
která
představuje
snad
nejlepší
přehled
našich
znalostí
o
změnách
klimatu.
Tento
článek
navazuje
na
dva
podobné
články:
Život
jako
geologická
síla
(Vesmír
71,
310
,
1992/6)
a
Oceán
a
oxid
uhličitý
v
atmosféře
(Vesmír
71,
485,
1992/9).