Slušelo
by
nám
více
pokory
Vím,
že
je
to
ode
mne,
laika
v
dotyčném
oboru,
velmi
odvážné,
pouštět
se
do
polemik
s
renomovanými
experty.
Proto
také
nechci
nikoho
přesvědčovat
o
správnosti
svých
úvah,
tím
méně
poučovat.
Souhlasím
v
podstatě
s
tím,
že
pojem,
přesněji
pocit
národa,
tak,
jak
jej
zažíváme
dnes,
je
do
značné
míry
ovlivněn
oním
"jarem
národů"
-
počátků
století
minulého
včetně
všech
antagonismů
či
naopak
pozitivních
směřování,
ať
už
jsou
domnělé,
či
skutečné.
Přistoupíme-li
na
pekařovský
pohled
na
historii
jako
na
střídání
jednou
spíše
romantických
a
podruhé
spíše
klasicistních
-
realistických
epoch,
nemůžeme
se
pak
divit
tomu,
co
se
dělo
v
minulém
stletí,
které
bylo
ovlivněno
až
abnormálně
romantickým
pojímáním
světa.
Snažím
se
ony,
mnohdy
dramatické
události
vnímat
spíše
jako
hudebník,
neboť
v
umění
a
v
dějinách
hudby
zvlášť,
je
toto
střídání
epoch
více
než
hmatatelné.
Nikdo
přece
nepopře
podstatné
rozdíly
mezi
pojetím
hudebních
forem
géniů
-
J.
S.
Bacha,
s
jeho
závratnými
polyfonickými,
do
samých
nebes
směřujícími
kaskádami
tónů,
Josefa
Haydna,
se
solidní
vyzrálou
klasicistní,
uklidňující
a
v
podstatě
k
zábavě
sloužící
muzikou
a
Richarda
Wagnera
s
dramaticky
ponurou,
až
výhrůžnou,
vesměs
do
monumentálních
oper
vtělenou
teutonskou
mystikou.
Přitom
jde
o
příslušníky
téhož
národa
pouze
v
různých
dobách
působících.
Z
tohoto
pohledu
se
naskýtá
otázka:
Neexistují
v
dějinách
hudby,
a
tedy
i
v
historii
lidstva
jakési
těžko
definovatelné
zdroje,
velmi
související
s
vývojem
lidské
komunity?
Nepředurčují
tyto
zdroje
jisté
geniální
a
vnímavé
jedince
k
přenesení
těchto
jemných
signálů
do
reality
s
tím,
že
pak
způsobí
skutečnou
bouři?
Je-li
tomu
tak,
pak
tito
géniové
v
umění
(a
nejen
tam)
nejsou
tvůrci,
ale
daleko
spíše
jakýmisi
"mluvčími"
jednotlivých
epoch,
kteří
svým
způsobem
ohlašují
nástup
čehosi
nového.
Pokud
navíc
přistoupíme
na
to,
že
člověk
a
lidstvo
nejsou
pouhou
hříčkou
přírody
a
že
jejich
existence
jakýsi
smysl
má,
není
pak
vůbec
těžké
vzít
za
svůj
názor,
že
vývoj
tohoto
nepopsatelně
složitého
organismu
budou
jen
těžko
ovlivňovat
nějaké
náhody.
Tím
méně
jsou
pak
dějiny
dílem
několika
intelektuálů.
Zdá
se
mi
absurdní,
že
by
každá
epocha
chtěla
něco
výrazně
jiného
než
ta
předchozí.
Zdá
se
mi
naopak,
že
každá
epocha
je
přípravou
pro
epochu
další.
Kdyby
"jaro
národů"
a
s
ním
spojený
i
romantický
vznik
národa
českého
neměly
nastat,
prostě
by
nenastaly.
Přistoupíme-li
tedy
na
to,
že
existuje
ona
kontinuita
vývoje,
dozajista
není
nějakým
naším
úkolem
znovu
definovat
nějaký
český
národ.
Spíše
bychom
se
měli
snažit
poznat
současný
stav
tohoto
v
minulém
století
velmi
emocionálně
(a
jak
probůh
jinak!)
definovaného
celku,
opatrně
sledovat
jeho
stav,
zkoumat,
proč
byl
vytvořen
(či
spíše
znovu
nalezen)
a
pokoušet
se
odhadnout,
jaký
je
asi
jeho
cíl.
Místo
zpupných
intelektuálních
výbojů
by
nám
slušelo
více
pokory,
třeba
té
pekařovské
babičky,
modlící
se
ke
křížku.