K
Popperově
filozofii
vědy
JAROSLAV
FEDA
Věda,
důležitý
produkt
lidské
společnosti,
který
ji
současně
výrazně
ovlivňuje,
se
občas
zamýšlí
i
sama
nad
sebou.
Příkladem
takových
úvah
je
Popperova
kniha
o
logice
vědeckého
objevu.
Populárním
se
stal
jeho
zdánlivě
paradoxní
názor,
že
teorie
jsou
vědecké
jen
tehdy,
jsou-li
vyvratitelné
(Vesmír
70
,
65-67,
1991;
Vesmír
71
,
390-391,
1992;
Vesmír
72,
105-108,
1993
aj.).
Teorie
vědy
je
jedním
z
klíčových
témat
filozofie
20.
století
(programový
spis
tzv.
Vídeňského
kruhu
"Vědecké
pojetí
světa"
z
r.
1929)
a
Karl
R.
Popper
(nar.
28.7.1902
ve
Vídni),
od
r.
1937
profesor
na
londýnské
School
of
Economics,
je
jedním
z
jejích
hlavních
reprezentantů.
Jestliže
následující
poznámky
vyznívají
občas
poněkud
polemicky
a
jednostranně,
je
vhodné
Popperovu
filozofii,
tzv.
kritický
racionalismus,
zasadit
v
úvodu
do
širších
souvislostí.
Popperův
myšlenkový
vývoj
lze
sledovat
od
knihy
"Logika
výzkumu"
(1935),
přes
"Otevřenou
společnost
a
její
nepřátele"
(1951),
"Bídu
historismu
(1965)
k
"Objektivnímu
poznání"
(1972).
Z
kritiky
teorií,
které
postrádají
vyvratitelnost,
a
jsou
tedy
nevědecké,
dospívá
ke
kritice
ideologií
(nelze
je
potvrdit
ani
vyvrátit,
nejsou
tedy
vědecké)
a
k
požadavku
na
otevřenost
společnosti,
vyznačující
se
racionálními
postupy
a
schopností
učit
se
z
chyb.
Je
patrné,
že
pro
Poppera
se
teorie
vědy
stala
východiskem
k
teorii
efektivní
organizace
lidské
společnosti.
A
to
je
vskutku
klíčové
téma
20.
století.
Popper
nepřijímá
obvyklé
tvrzení,
že
teorie
je
vědecká,
je-li
koncipována
jako
empiricky
ověřitelná,
verifikovatelná.
Odmítá
metodu
indukce,
tj.
generalizaci
jednotlivých
empirických
pozorování,
jako
základní
metodu
konstrukce
vědeckých
teorií.
Známý
se
stal
jeho
výrok:
"Bez
ohledu
na
to,
kolik
bílých
labutí
jsme
pozorovali
není
oprávněný
názor,
že
všechny
labutě
jsou
bílé".
Je-li
ovšem
pozorovaná
vlastnost
definiční
vlastností
daného
procesu,
objektu
apod.,
Popperův
argument
zřejmě
neplatí.
Pak
má
induktivní
poznatek
platnost
absolutní.
Ve
vědecké
praxi
neexistuje
čistá
indukce.
Vždy
je
kontaminována
dedukcí.
Klasickým
hromaděním
indukcí
je
experimentování.
Každý
experiment
je
spojen
s
jistou,
třeba
vágní
teoretickou
konstrukcí.
Tak
se
ve
vědě
paralyzují
nedostatky,
které
oba
postupy
mají,
užívají-li
se
izolovaně.
Stranou
tohoto
racionálního
postupu
ovšem
zůstávají
nechtěné
"experimenty",
jako
byl
Flemingův
objev
penicilinu.
Na
místo
indukce
jako
základního
postupu,
jak
budovat
vědecké
teorie
tak,
že
všechna
jednotlivá
tvrzení
jsou
ověřitelná,
staví
Popper
metodu
deduktivního
zkoumání.
Je-li
podle
metody
indukce
správná
ta
teorie,
která
zobecňuje
zkušenost
(jednotlivá
experimentální
pozorování),
pak
podle
Poppera
vědecká
teorie
musí
umožnit
predikci,
která
se
může
dostat
do
rozporu
s
experimenty
(zkušeností).
Právě
tato
vlastnost
každé
teorie,
být
testovatelnou
a
vyvratitelnou,
je
definičním
znakem
tzv.
empirických
(přírodních)
věd.
Jsou
to
tedy
vědy
tvořené
hypotézami
nebo
systémy
teorií
testovatelných
pozorováním
a
experimenty.
Tím
se
liší
od
metafyzických
systémů
(za
metafyzický
systém
pokládá
Popper
i
princip
kauzality,
protože
není
vyvratitelný
-
pro
každou
událost
lze
najít
příčinné
vysvětlení).
Verifikace
a
falzifikace
se
tak
v
Popperově
pojetí
stávají
asymetrické:
univerzální
tvrzení
nelze
odvodit
z
mnoha
jednotlivých
tvrzení,
ale
jediným
tvrzením
lze
vyvrátit.
Je
také
patrné,
že
vyvratitelné
jsou
jen
teorie,
ne
(spolehlivé)
experimenty.
Ty
tvoří
jakýsi
zlatý
fond
vědy.
Teorie
se
tak
stávají
provizóriemi,
dočasnými
průvodci
lidí
přes
pohyblivý
písek
jejich
existence.
Výborně
to
vystihuje
Popper,
když
píše:
"Hrdá
stavba
vědeckých
teorií
jakoby
se
tyčila
nad
bažinou
jako
budova
na
pilotách.
Piloty
jsou
zaberaněny
shora
dolů
do
bažiny,
ne
však
až
do
nějaké
přirozené
nebo
předem
dané
báze
[pozn.
autora:
odborně
se
takovým
pilotám
říká
plovoucí
piloty,
na
rozdíl
od
pilot
opřených];
a
nepokoušíme-li
se
zaberanit
naše
piloty
do
hlubších
vrstev,
pak
ne
proto,
že
jsme
dosáhli
pevného
podloží.
Jednoduše
skončíme,
uspokojuje-li
nás,
že
jsou
dostatečně
pevné,
aby
nesly
stavbu
alespoň
pro
danou
chvíli".
Každého
asi
napadne:
jak
vzniká
věda,
je-li
metoda
indukce
zavržena?
Podle
Poppera
neexistuje
logický
postup,
jak
dospět
k
novým
myšlenkám.
Opírá
se
o
autoritu
Einsteinovu
(neexistuje
logická
cesta,
jak
objasnit
vysoce
univerzální
zákony),
o
pojmy
jako
"tvořivá
intuice"
a
"iracionální
element"
každého
objevu.
Proč
však
kolem
r.
1830
Rus
Lobačevskij,
Maďar
Bolyai
a
Němec
Gauss
formulovali
téměř
současně
"neeuklidovskou"
geometrii
(Störig,
1991,
str.
462)?
Proč
Američané
a
Francouzi
téměř
současně
objevili
HIV
(Vesmír
71
,
412,
1992)?
Robert
K.
Merton
z
Kolumbovské
univerzity
v
New
Yorku
došel
k
závěru,
že
téměř
všechny
závažné
poznatky
se
objevují
více
než
jednou,
samostatně
a
často
i
současně
(Gould,
1988,
str.
46)...
Připusťme
existenci
jisté
teorie
a
nezkoumejme
její
původ.
Aby
se
zjistila
její
věrohodnost,
bude
teorie
podrobena
Popperovu
deduktivnímu
testování,
a
může
nevyhovět.
Pak
je
nutno
ji
nahradit
teorií
jinou.
Ta
bude
zajisté
především
dbát
na
to,
aby
opravila
předchozí
teorii
v
tom
singulárním
pozorování,
v
kterém
tato
teorie
neobstála.
Není
to
však
aplikace
principu
indukce?
Ve
vědecké
praxi
se
tak
cestou
zpětné
vazby
oba
principy,
indukce
a
dedukce,
vzájemně
kombinují.
Každá
nová
empirická
(podle
Popperovy
terminologie)
teorie
chce
popsat
nějaké
nové
zkušenosti
v
rámci
jistých
fyzikálních
(matematických)
představ
(to
je
indukce),
a
to
s
jistou
vývojovou
logikou.
Současně
s
její
formulací
se
nová
teorie
testuje
(a
to
je
dedukce),
např.
pro
limitní
(asymptotické)
podmínky
vně
výchozích
zkušeností,
atd.
Andronikašvili
názorně
popisuje
takový
proces
vzájemného
ovlivňování
teorie,
která
je
impulsem
pro
experiment,
a
experimentu,
vynucujícího
zlepšení
teorie
při
výzkumu
vlastností
kapalného
hélia.
Instruktivním
je
Watsonův
popis
objevování
(vždy
jde
o
objevování,
nikdy
o
objev)
dvojité
spirály
DNA,
který
má
příchuť
dokonalé
autenticity.
To
jsou
pěkné
příklady
toho,
jak
se
dělá
věda.
Nejdůležitější
pro
novou
myšlenku
je
patrně
odvaha
a
schopnost
vytrhnout
se
z
běžného,
zvykového,
zkušenostního
pohlížení
na
věci
a
procesy
a
podívat
se
na
ně
jinak,
i
za
cenu
lidského,
občanského
nebo
vědeckého
rizika
(jak
blízko
má
toto
"vytržení"
k
velkým
uměleckým
výkonům!)
Některá
silně
frekventovaná
tvrzení
jsou
netestovatelná,
např.
tvrzení
"bůh
existuje",
a
patří
tedy
podle
Poppera
mezi
tvrzení
metafyzická.
Tvrdí-li
se,
že
"bůh
řídí
lidské
osudy",
lze
toto
tvrzení
testovat
-
a
tak
z
metafyziky
přejít
do
empirické
vědy
-
specifikuje-li
se
jednoznačně
obsah
slova
"řídí",
např.
tak,
že
"bůh
vede
lidi
k
bohabojnosti"
nebo
že
je
"trestá
za
zlé
skutky".
Starověcí
myslitelé
tím,
že
tvrdili,
že
bozi
možná
jsou,
možná
nejsou,
ale
v
každém
případě
do
lidského
osudu
nezasahují,
potvrzovali
metafyzický
statut
náboženství.
Podobně
nelze
testovat
tvrzení,
že
pyramidy
jsou
svědectvím
pozemského
pobytu
mimozemšťanů,
apod.
To
vše
jsou
tvrzení
metafyzická,
netestovatelná
-
stejně
jako
ideologie
-
a
leží
tedy
mimo
oblast
empirických
věd.
Vědecké
poznání
však
není
pouhým
hromaděním
informací,
ale
tvoří
z
nich
informační
struktury.
Pojmy
jako
testovatelnost
a
vyvratitelnost
předpokládají
deterministické
systémy.
Je
známo,
že
i
v
rámci
empirické
vědy
existují
procesy
a
systémy,
které
se
mohou
za
jistých
podmínek
stát
singulárními,
kdy
bifurkují
nebo
i
kolabují.
Predikovat
lze
pak
jen
stav,
nikoliv
průběh.
Pokládat
svět
lidí
za
výlučnou
doménu
empirických
věd
je
stejně
redukcionistické
jako
odmítnout
empirické
vědy
proto,
že
v
něčem
nemohou
nahradit
metafyzické
systémy.
Systematicky,
ale
s
větší
frekvencí
v
současnosti,
se
zveřejňují
nevědecká
tvrzení,
která
se
tváří
jako
testovatelná,
jejichž
testování
však
buď
nebývá
objektivní
(pokusy
prý
vyžadují
víru
zúčastněných
a
často
se
prý
nedaří
ze
subjektivních
důvodů
atp.)
nebo
se
záměrně
odmítá
a
maří,
aby
se
(mimo
jiné)
zakryly
podvrhy.
Testovatelnost
se
předstírá,
ale
neprokazuje.
Tato
tvrzení
jsou
tedy
metafyzická,
ve
svůj
prospěch
však
hledí
využít
prestiže
empirické
vědy
tím,
že
se
mimikrují
jako
vědecká,
jako
se
v
průmyslu
zneužívá
prestižní
ochranné
známky.
Názorným
příkladem
takové
manipulace
je
tzv.
vědecký
komunismus.
Převleky
metafyziky
a
ideologie
za
vědu
ovšem
nejsou
možné
bez
skálopevné
víry,
kterou
jsou
v
lidech
schopni
probudit
různí
ti
obchodníci
s
deštěm.
Na
potřebě
iluzí
u
mnoha
lidí,
na
jejich
touze
po
tom
být
přesvědčován,
že
všechno
je
jiné
a
lepší,
než
se
to
jeví
nepředpojatému
rozumu,
ostatně
parazituje
velký
byznys
a
politika.
Sám
Popper
flirtuje
s
metafyzikou,
když
tvrdí:
"Vědecký
objev
je
nemožný
bez
víry
v
myšlenky
čistě
spekulativní
povahy...
víry,
která
je
zcela
nepodložená
z
hlediska
vědy,
a
je
proto,
do
jisté
míry,
"metafyzická".
Studium
spojovacích
můstků
mezi
vědou
a
takovou
metafyzikou
by
jistě
zasluhovalo
větší
pozornost.
Předchozí
příklady
se
zdají
svědčit
o
tom,
že
je-li
vědecká
oblast
přesycena
informacemi,
stačí
malý
popud,
aby
v
ní
vykrystalizoval
nový
objev.
K
takovému
přesycení
může
docházet
zcela
zákonitě.
V
každém
oboru
jsou
"módní"
témata,
která
přitahují
pozornost
každé
na
svou
pověst
dbalé
univerzity.
A
tak
v
pozadí
objevu
se
zdá
probleskovat
racionálno,
i
když
je
lze
obestřít
mystifikacemi.
Představy
o
vzniku
nových
myšlenek
asi
nejsou
silnou
stránkou
Popperových
úvah.
Z
nich
snad
pramení
jeho
nedoceňování
zpětné
vazby
mezi
teorií
a
experimentem
(zkušeností,
pozorováním).
A
z
jeho
afinity
k
formálním
vědám.
Věda
je
příliš
živý
a
složitý
organismus
na
to,
aby
se
její
části
daly
posuzovat
mrtvé,
bez
vzájemné
interakce.
Zjednodušené
spekulativní
úvahy
nebývají
pro
hodnocení
vědeckých
systémů
plodné.
Teorie
vědy
ukazuje,
jak
zdánlivě
odtažitý
subjekt
může
být
překvapivě
aktuální
pro
lidskou
společnost
na
konci
20.
století.
LITERATURA
Andronikašvili
E.
L.:
Vzpomínky
na
kapalné
hélium.
Mladá
fronta,
400
str.,
1983.
Gould
S.
J.:
Pandin
palec.
Mladá
fronta,
352
str.,
1989.
Popper
K.
R.:
The
logic
of
scientific
discovery.
Hutchinson,
Londýn,
480
str.
(anglický
překlad
německého
originálu
Logik
der
Forschung,
Vídeň,
1935),
1959.
Störig
H.
J.:
Malé
dějiny
filozofie.
Zvon,
512
str.,
1991.