Poručíme
větru,
dešti
ZDENĚK
NEUBAUER
Budovatelské
písně
již
dávno
vymizely
z
paměti
na
nedějinnost
padesátých
let,
ale
strofa
jedné
z
nich
...
poručíme
větru,
dešti,
kdy
má
pršet
a
kdy
vát...
se
do
ní
vpravdě
nesmazatelně
vryla.
Lidé
je
nepřestali
po
celá
ta
dlouhá
desetiletí
posměšně
připomínat
a
předhazovat
společenskému
zřízení,
které
ze
stadia
'potíží
růstu'
procházelo
chronickým
stadiem
druhým
-
stadiem
'růstu
potíží',
kdy
čtyřmi
'úhlavními
nepřáteli
socialismu'
se
staly
'jaro,
léto,
podzim
a
zima'.
Lidé
nalítli
na
nejroztodivnější
sliby
světlých
zítřků
komunismu.
Avšak
představa,
že
socialistický
člověk
bude
rozkazovat
počasí,
už
od
samého
počátku
připadala
směšná
a
rouhavá.
Zůstala
v
povědomí
jako
symbol
zaslepané
titánské
zpupnosti,
typické
pro
totalitní
režim
vybudovaný
na
'vědeckém
světovém
názoru'.
Věci
jsou
však,
jako
obvykle,
složitější.
Budovatelské
písně
jsou
jistě
socialistický
vynález.
(Písně
se
tehdy
dělily
na
a)
národní,
b)
umělé
a
c)
budovatelské...)
Avšak
megalomanská
futurologie
nebyla
tehdy
zdaleka
výlučným
rysem
socialismu;
nesouvisela
s
jeho
totalismem,
nýbrž
s
jeho
'vědeckostí'.
James
Gleick
ve
své
knize
Chaos
(Viking
Penguin
1987),
plné
barvitého
vyprávění
o
pádu
determinismu,
uvádí,
že
tehdy
i
na
Západě
vládl
neskutečný
optimismus.
Noviny
a
časopisy
překypovaly
nadějemi
na
meteorologii
atmosferické
děje
nejen
předvídající,
nýbrž
i
měnící
a
řídící.
Dvě
technologie
zrály
společně:
digitální
počítače
a
družice.
Byl
vypracován
mezinárodní
projekt
-
Global
Atmospheric
Research
Program
-
který
měl
lidstvo
konečně
vysvobodit
z
rozmarů
počasí
a
učinit
je
pánem
živlů,
a
nikoliv
jejich
obětí.
Intelektuálním
otcem
těchto
vidin
nebyl
nikdo
menší
než
velký
matematik
John
von
Neumann
(viz
Jozef
Gruska:
Velikáni
počítačovej
histórie,
Vesmír
63,
446-450,
1986).
Tento
klasik
kybernetiky
projektoval
po
něm
nazvaný
počítač
mj.
právě
s
cílem
řídit
počasí.
Obklopil
se
meteorology
a
přednášel
odborné
veřejnosti
užaslých
fyziků
o
svých
závratných
plánech.
K
svému
optimismu
měl
von
Neumann
určité
matematické
důvody:
uvědomil
si,
že
složité
dynamické
systémy
mají
nestabilní
body,
kde
malé
zásahy
mohou
mít
velké
následky.
Ponětí
o
'efektu
motýlího
křídla',
s
nímž
byla
vyvrácena
Laplaceovská
představa
deterministického
vesmíru,
viselo
tehdy
takříkajíc
've
vzduchu'.
Jenomže
většina
z
těch,
kdo
takto
začali
uvažovat,
v
něm
opět
spatřovala
jen
další
příležitost
k
naplnění
Descartova
snu
o
člověku
jako
'pánu
a
majiteli
přírody'.
Von
Neumann
si
představoval,
že
s
neustále
běžícím
počítačem
bude
možno
v
reálném
čase
spočítat
příslušné
rovnice
vycházející
z
údajů
meteorologických
družic.
'Ústřední
výbor'
meteorologů
pak
bude
na
základě
vyhodnocených
výsledků
vysílat
letadla,
aby
na
vhodných
místech
a
ve
vhodném
čase
vytvářela
kouřové
clony
nebo
vypouštěla
mračna
kondenzačních
center,
a
tak
posunula
vývoj
počasí
žádaným
směrem.
-
Zdůrazňuji:
jsme
v
demokratickém
prostředí
Spojených
států
amerických
s
jeho
věcným,
racionálním
postojem
a
nikoliv
pod
vládou
totalitního
režimu
trpícího
neurózou
iracionálních
eschatologií.
"Avšak
von
Neumann
přehlédl
možnost
chaosu...",
pokračuje
Gleick:
"Nestačí
vědět,
kde
se
ten
zvláštní,
výjimečný
bod
nachází.
Takové
body
se
ostatně
ve
stavovém
prostoru
zemského
klimatu
nacházejí
všude.
Chaos
je
stav
s
nestabilitou
v
každém
bodě.
Nikdo
netušil,
jak
křehké
je
naše
modelování..."
Jeden
muž
to
však
v
té
době
už
věděl.
Byl
rovněž
matematikem
a
také
se
zabýval
meteorologií.
Modeloval
počasí
pomocí
tehdy
nového
počítače,
který
byl
hřmotný,
těžkopádný,
pomalý
a
poruchový
-
jaké
tehdejší
elektronkové
počítače
byly.
Onen
muž
se
jmenoval
Edward
Lorenz,
objevitel
'efektu
motýlího
křídla'.
Nejen
že
jej
objevil
a
pojmenoval,
nýbrž
vypracoval
příslušnou
teorii;
pojem
'podivný
atraktor'
pochází
od
něho
a
jmenuje
se
po
něm.
'Hvězdná
hodina
lidstva'
Lorenzova
objevu
se
podle
Gleickova
líčení
udála
takto:
Jednoho
krásného
dne
chtěl
Lorenz
prodloužit
vývoj
svého
simulovaného
počasí
dále,
než
kde
mu
ráno
skončil
počítačový
papír.
A
aby
to
nemusel
nechat
běžet
celé
od
začátku
-
tenkrát
to
vše
běželo
nesmírně
pomalu
-
vrátil
se
nazpět
jen
o
kus
a
vložil
do
počítače
hodnoty
posledních
vypočítaných
čísel.
Nechal
to
opět
běžet
a
vzdálil
se
na
kávu,
aby
byl
z
doslechu
počítačového
rámusu.
Když
se
vrátil,
ztrnul:
průběh
opakované
části
křivky
byl
sice
z
počátku
k
nerozeznání
stejný
z
předchozím
během,
posléze
se
však
začal
-
zprvu
zcela
nepatrně
-
odchylovat,
až
nakonec
byl
výsledný
průběh
-
vývoj
simulovaného
počasí
-
naprosto
rozdílný.
Lorenze
zprvu
napadlo,
že
odchylný
průběh
zavinila
nějaká
funkční
chyba:
že
by
opět
vypadla
některá
z
elektronek?
Záhy
však
pochopil,
co
se
stalo.
Počítač
počítal
se
šesti
desetinnými
místy:
0,506127.
Lorenz
tam
však
ručně
vložil
jako
hodnotu
pouze
0,506.
Učinil
tak
vědomě
a
plným
právem:
nemá
smysl
měřit
fyzikální
parametry
počasí
jako
tlak,
teplotu,
či
rychlost
větru
na
desetitisíciny
či
statisíciny;
jejich
proměnlivost
a
kolísání
je
v
přírodě
mnohonásobně
vyšší.
Jenže
důvod
zcela
odlišného
průběhu
ležel
právě
v
onom
zaokrouhlení:
rovnice,
kterých
užíval,
jsou,
jak
se
ukázalo,
toho
druhu,
že
průběh
funkce,
kterou
představují,
je
nesmírně
citlivý
na
nepatrné
změny
počátečních
hodnot!
Přitom
její
rovnice
popisují
deterministické
děje
zcela
v
newtonovském
duchu.
Lorenz
ihned
pochopil
závažný
důsledek
svého
objevu:
konec
laplaceovské
přírodovědy
a
pád
descartovských
vizí
o
vládě
člověka
nad
přírodou.
Přesvědčení,
že
čím
přesněji
změřím
počáteční
podmínky,
tím
lépe
budu
s
to
odvodit
další
rozvoj
soustavy,
se
ukázalo
iluzorní.
Právě
o
toto
přesvědčení
se
však
opírá
prediktivní
síla
fyziky
a
na
ní
založený
příslib
moci
a
vlády
nad
přírodou.
Problém
tedy
nespočívá
v
přílišné
složitosti
reálného
světa
nebo
v
neznalosti
relevantních
proměnných:
to
vše
vědecký
pokrok
sliboval
odstranit.
Háček
vězí
v
samotném
matematickém
aparátu,
vyjadřujícím
deterministickou
povahu
skutečnosti.
O
tom
už
dávno
věděl
H.
Poincaré,
ale
nikdo
ho
nedbal
ani
mu
nechtěl
rozumět.
Edward
Lorenz
však
porozuměl,
a
tak
se
stal
jedním
z
klasiků
teorie
deterministického
chaosu,
objevitelem
bytostně
chaotické
povahy
hmotné
skutečnosti.
Pouze
v
laboratorních
podmínkách
byly
děje
studované
tradiční
fyzikou
pečlivě
chráněny
před
nepříjemnými
a
nežádoucími
komplikacemi
nelineárního
chování.
Ve
skutečných
dějích
může
však
mít
i
ta
sebenepatrnější
odchylka
či
událost
obrovské
následky,
principiálně
nepředvídatelné.
Ještě
donedávna
se
nevěnovala
převratnému
objevu
Edwarda
Lorenze
a
jemu
podobných
náležitá
pozornost.
V
osmdesátých
letech
dokonce
vyrostla
ve
službách
snah
o
ovládání
počasí
obrovská
a
nákladná
byrokracie.
V
Marylandu
byl
nasazen
superpočítač
Cyber
205,
kde
se
počet
úkonů
počítá
v
'megaflops'.
Zatímco
počítač
Edwarda
Lorenze
spočítal
12
rovnic
za
vteřinu,
ten
současný
jich
dovede
spočítat
za
tutéž
dobu
500 000.
(Od
té
doby
rychlost
superpočítačů
řady
Cray
stoupla
snad
ještě
o
řád.
Také
přesnost
a
rozsah
monitorování
počasí
pomocí
sítě
družic
překonal
všechna
očekávání.
Všechny
podmínky
vytýčené
von
Neumannem
jsou
splněny.
A
přesto
větru
a
dešti
neporoučíme!)
Mnoho
lze
vysvětlit
informační
bariérou.
Své
stále
odbornější
a
matematičtější
práce
publikoval
Lorenz
-
zřejmě
ze
setrvačnosti
-
v
meteorologických
časopisech.
Existovaly
i
jiné
podobné
myšlenkové
proudy
(o
nichž
Gleick
také
vypráví
poutavé
příběhy),
které
zoufale
hledaly
nějaký
modelový
protějšek.
Jejich
protagonisty
však
nenapadlo
listovat
v
meteorlogických
časopisech.
Zkrátka:
meterologové
Lorenzovi
nerozuměli
a
fyzici
či
matematici
jej
nečetli.
Nešlo
však
jen
o
informační
bariéru,
nýbrž
o
podstatnější
neporozumění.
O
tom
svědčí
následující
příběh.
Když
Edward
Lorenz
vysvětloval
marnost
pokusů
o
předpovídání
počasí,
namítl
mu
jeden
z
von
Neumannových
následovníků:
"Nejde
o
předpověď,
nýbrž
o
řízení!"
["Prediction,
nothing.
A
Lorenz
nebyl
s
to
jej
přesvědčit,
že
jakkoliv
můžeme
nepatrným
zásahem
změnit
počasí,
nelze
vědět,
v
jakém
směru.
Stejně
tak
jako
lze
novým
zamícháním
již
promíchaného
balíčku
karet
sice
podstatně
ovlivnit
štěstí
-
jenomže
nevíme,
v
čí
prospěch.
Po
staletí
udržovaná
vědecká
představa
deterministického
vesmíru,
spoutaného
řetězi
kauzálních
závislostí,
je
v
nás
hluboce
zakořeněna.
Marxistické
sny
o
vědeckém
řízení
společnosti
byly
vlastně
jejím
domyšlením:
námitka,
s
níž
se
setkal
Lorenz,
jakoby
zněla
ozvěnou
teze
klasiků,
že
jsme
doposud
svět
pouze
vykládali,
a
nyní
že
je
zapotřebí
jej
změnit.
A
svět
se
skutečně
změnil.
Ne
ovšem
následkem
našich
vědeckých
zásahů
do
přírodních
dějů.
Ty
pochopitelně
stačily
přírodní
děje
jenom
nekontrolovatelně
narušit,
nikoliv
řízeně
změnit.
Svět
se
však
změnil,
neboť
se
změnilo
naše
chápání
skutečnosti.
Změnila
se
samotná
povaha
vědy,
která
dnes
odhaluje
hlubší,
svébytnou
racionalitu
-
skrytý
řád
pod
chaotickými
ději,
řád
přístupný
pokornému
lidskému
poznání,
nikoliv
však
zpupné
manipulaci.
Řád
krásy
a
pravdy,
nikoliv
slepé
náhody
a
železné
nutnosti.
V
takto
změněném
světě
se
však
totalitní
společenské
systémy,
které
chtěly
určovat
veškeré
dění
ve
společnosti
-
ekonomické
i
politické,
veřejné
i
soukromé,
vědecké
i
kulturní
-
a
neponechat
nic
přirozené
tvůrčí
spontaneitě,
ukázaly
nemístné,
nepřiměřené.
Proto
se
hroutí
jeden
po
druhém
jako
domečky
z
karet
spolu
s
deterministickým
pojetím
skutečnosti,
na
něž
tyto
režimy
vsadily.
A
k
němu
náležela
zcela
logicky
i
vize
o
poroučení
počasí.
Je
zde
však
rozdíl.
Budovatelé
socialismu
na
uskutečnění
této
vize
nešli
s
počítači
a
družicemi,
nýbrž
budovatelskými
písněmi.
Byly
to
však
počítače,
které
nakonec
pomohly
vědecký
titanismus
vyvrátit.
"...
tyto
poznatky
mi
ukázaly,
že
je
možno
dojíti
znalostí
v
životě
velmi
užitečných
a
že
místo
oné
spekulativní
filosofie,
jíž
se
vyučuje
ve
školách,
možno
nalézti
jinou,
praktickou,
jejíž
pomocí
poznajíce
sílu
a
působnost
ohně,
vody,
hvězd
a
oblohy
a
všech
ostatních
těles
nás
obklopujících,
tak
zřetelně,
jako
známe
rozličná
zaměstnání
svých
řemeslníků,
mohli
bychom
všeho
toho
použít
stejným
způsobem
ke
všem
účelům,
pro
jež
se
to
hodí,
a
státi
se
tak
jakoby
pány
a
vládci
přírody.
A
to
je
žádoucí
netoliko
pro
vynálezy
nesčíslných
strojů,
vhodných
k
tomu,
abychom
získali
bez
veškeré
námahy
plody
země
a
všechny
užitky,
které
v
ní
jsou,
nýbrž
je
to
hlavně
žádoucí
pro
zachování
zdraví,
jež
je
nepochybně
prvním
statkem
a
základem
všech
ostatních
statků
tohoto
života."
[
Descartes,
Rozprava
o
metodě
LAPLACEŮV
DÉMON:
"Taková
inteligence
by
zahrnula
do
jediné
formule
pohyby
od
největších
vesmírných
těles
do
nejnepatrnějšího
atomu.
Pro
ni
by
nebylo
nic
nejisté,
a
minulost
i
budoucnost
by
byla
před
jejíma
očima
přítomna
celá."
[Simon
Pierre
LAPLACE]