Paranoidní
přírodověda?
Vesmír
71,
227,
1992/4
V
eseji
"Paranoia
všedního
dne"
se
Stanislav
Komárek,
řečeno
velmi
všeobecně,
zabývá
problémem,
co
je
asi
paranoidní
myšlení
a
kde
se
s
ním
lze
setkat.
Je
to
literární
ztvárnění
dojmů
emigranta,
který
se
vrací
do
dnešního
Československa.
Lze
tak
usoudit
podle
první
věty:
"Jedním
z
nejhlubších
zážitků
provázejících
návrat
do
zemí
rané
postkomunistické
éry
je
výrazně
paranoidní
způsob
myšlení
větší
části
populace."
Věty
tohoto
typu,
tj.
věty
vypovídající
něco
o
větší
(menší
apod.)
části
populace,
jsou
bez
náležitého
opodstatnění,
tj.
odkazu
na
nějaký
výzkum,
podezřelé.
Po
několika
odstavcích
si
lze
dokonce
přečíst
pozoruhodný
názor.
Autor
nás
poučuje,
že
"Představa
příčinnosti
v
oblasti
přírodních
věd
je
rovněž
produktem
tohoto
'paranoidního'
typu
myšlení..."
A
pokračuje
"Ne
náhodou
byly
základy
moderní
přírodovědy
položeny
v
podezíravém
17.
století,
proslulém
mj.
i
neobyčejnou
neurvalostí
v
oblasti
justice."
Co
je
podle
autora
uvedeného
eseje
paranoidní
myšlení?
"Je
to
vidění
úmyslu,
účelu
či
příčinné
souvislosti
(někdo
nebo
něco
to
přece
musí
udělat?!)
i
tam,
kde
by
podle
dobového
obecného
přesvědčení
neměla
být."
Údajně
hledá
tento
způsob
myšlení
"jasné
logické
souvislosti,
příčiny,
účel,
úmysl,
hledá
původce
toho
kterého
dění
a
nakonec
ho
nalézá".
Jestliže
budeme
pojmy
natahovat
na
skřipce,
pak
z
nich
samozřejmě
vyrveme
všechna
tajemství.
Jestliže
rozšířím
pojem
"paranoidní
myšlení"
tak,
že
do
něj
patří
dokonce
hledání
jasné
logické
a
příčinné
souvislosti
mezi
věcmi
("...
nebo
něco
to
přece
musí
udělat"),
pak
je
veškeré
myšlení
paranoidní.
To
je
samozřejmě
nesmysl.
Stručně
řečeno
-
autor
přehání.
I
jeho
pokus
dát
rozvoj
moderní
přírodovědy
do
souvislosti
s
paranoiou
je
přinejmenším
nemístný.
Rozvoj
přírodních
věd
souvisí
s
rozvojem
mnoha
a
mnoha
jiných
jevů,
jako
je
např.
zvídavost
a
hravost
člověka,
rozvoj
formálních
věd,
ekonomické
změny,
společenská
potřeba,
aj.
Ale
ani
tradiční
psychiatrie
nevysvětluje
paranoidní
myšlení
uspokojivě.
Ta
paranoiu
chápe
jako
důsledek
dětské
emocionality
a
vadného
vztahu
k
realitě.
Paranoidní
myšlení
má
pravděpodobně
několik
příčin,
které
se
dále
pokusím
vyjmenovat.
Jedním
zdrojem
mohou
být
dětské
strategie
nebo
dětská
intuice
při
vysvětlování
nových
nebo
neznámých
jevů
ve
chvílích
pocitu
ohrožení
nebo
stresu.
V
takových
situacích
mohou
někteří
jedinci
uplatnit
způsob
řešení
situace
nebo
problému
(můžeme
to
označit
také
jako
způsob
obrany),
jaký
se
naučili
a
uplatňovali
v
dětství.
Tehdy
byl
tento
způsob
přiměřený,
ale
v
dospělosti
již
není.
Takto
reagují
mnohdy
i
lidé,
které
ještě
neoznačujeme
jako
paranoidní.
Dětská
emocionalita
nebo
dětská
strategie
není
totiž
ještě
vše.
V
podstatě
zde
nahrazujeme
jen
jednu
abstrakci,
totiž
dětskou
emocionalitu,
abstrakcí
jinou,
totiž
pojmem
"dětská
intuice
používaná
v
dospělosti
při
stresu".
Další
příčiny
popisuje
dobře
Claude
Steiner
(Wie
man
Lebenspläne
verändert,
1982,
str.
161).
Steiner
tvrdí,
že
na
vzniku
stavu,
který
psychiatrie
označuje
schizofrenní
paranoia,
se
silně
podílí
sociální
útlak:
"Člověk
je
systematicky
od
svého
raného
mládí
až
do
dospělého
věku
podváděn
a
utlačován."
A
cituje
Normana
Camerona
(American
Handbook
of
Psychiatry,
1959),
jehož
jednu
myšlenku
pregnantně
opisuje
(str.
162):
"I
když
zabaleno
do
bohatého
psychiatrického
jazyka,
jmenuje
Cameron
nakonec
to
nejpodstatnější,
co
lze
o
paranoii
říci:
Paranoia
je
stav
zostřeného
vědomí.
"
A
pokračuje:
"Každý
z
nás
má
nepřátele,
kteří
nás
za
našimi
zády
pomlouvají;
my
všichni
jsme
obětmi
spiknutí
proti
nám,
které
má
za
svůj
cíl
připravovat
nás
o
peníze,
volit
tu
nebo
onu
politickou
stranu,
souhlasit
s
určitým
politikem,
apod.
Jestliže
např.
nějaká
reklamní
společnost
vyprodukuje
reklamní
šoty
nebo
inzeráty,
v
nichž
v
překrásné
krajině
dva
mladí,
krásní
a
zdraví
lidé
s
líbezným
úsměvem
kouří
mentolové
cigarety,
pak
to
není
nic
jiného
než
spiknutí
proti
naší
soudnosti
s
cílem,
abychom
také
začali
kouřit
mentolové
cigarety.
Jestliže
politici
zasedají
na
svých
neprůhledných
konferencích,
aby
navrhli
osobnostní
profil
svého
prezidentského
kandidáta
a
přitom
v
zákulisí
vědí,
že
se
tento
profil
a
skutečná
osobnost
sobě
vůbec
nepodobají,
pak
je
to
spiknutí
proti
naší
soudnosti."
A
dále
pokračuje:
"Paranoia
je
zostřené
vnímání
reality,
kdy
vlastně
něco
vůbec
teprve
vnímáme
-
např.
tu
skutečnost,
že
jsme
určitou
skupinou
(vlastní
rodinou,
bílými
lidmi,
velkokapitálem,
politiky
atp.)
konspirativně
sledováni.
Bez
ohledu
na
to,
zda
policie
konspirativně
sleduje
aktivní
občany,
bílí
občané
konspirují
proti
černým,
muži
proti
ženám
a
rodiny
proti
jejím
jednotlivým
členům
-
ti
všichni
mají
neurčitý
pocit,
že
je
ostatní
chtějí
utlačovat:
ti
všichni
jsou
paranoidní."
...
"Paranoidní
systém
pochopíme
jedině
tehdy,
když
jej
pochopíme
jako
výsledek
pokusu
sloučit
neslučitelné.
Jako
pokusy
o
vysvětlení,
které
si
mladý
člověk
sestavil
pod
vlivem
neustálého
sociálního
tlaku,
který
popírá
jeho
naprosto
reálné
vjemy."
Paranoia
není
projevem
"vadného
vztahu
k
realitě",
ale
právě
pokusem
o
vysvětlení
(interpretaci)
naprosto
reálných
vjemů.
Jak
byste
si
počínali
na
psychiatrickém
oddělení,
kdybyste
věděli,
že
staniční
sestry
pečlivě
zapisují
každé
vaše
slovo,
o
kterém
se
potom
v
lékařském
kruhu
diskutuje?
Co
byste
si
mysleli,
kdybyste
denně
museli
spolykat
tabletky,
o
jejichž
účincích
nic
nevíte
a
o
nichž
vám
také
nikdo
nic
neřekne?
Víte
jen,
že
je
vám
po
nich
špatně
anebo
že
se
vám
chce
spát.
Jak
byste
se
potom
stavěli
ke
stravě,
kterou
byste
dostávali?
Považovali
byste
ji
za
normální,
nebo
za
otrávenou?
V
náznacích
se
o
vás
hovoří
v
tom
smyslu,
že
budete
zbaven
svéprávnosti.
Považovali
byste
to
za
normální,
anebo
byste
se
cítili
pronásledováni
a
ohroženi?
Paranoidní
pacient
potřebuje
skutečnou
ochranu,
nikoli
předstíranou.
Žádnou
blahosklonnost,
nýbrž
pocit
bezpečí
.
Paranoidní
pacient
musí
být
vzat
konečně
vážně,
aby
se
uzdravil.
Začte-li
se
člověk
do
popisu
paranoie
ve
standardní
učebnici
psychiatrie,
tak
mu
vstávají
vlasy
hrůzou
na
hlavě.
Popis
paranoie
se
jenom
hemží
nadávkami:
paranoici
jsou
psychopati,
kverulanti,
agresívní
reformátoři
apod.
Totéž
platí
i
pro
ostatní
psychiatrické
pojmy:
ty
imbecile,
ty
idiote,
ty
hysteriku
apod.
Osočující
diagnózy
jsou
vymezeny
zase
jen
osočujícími
pojmy.
Na
tom
nic
nemění
ten
fakt,
že
to
byly
původně
pojmy
psychiatrické.
Jen
nám
ukazují,
k
čemu
jsou
vlastně
dobré.
Lidé,
které
označujeme
jako
paranoiky,
mají
především
strach
a
vše,
co
činí,
činí
pod
vlivem
svého
strachu.
Namísto
ochrany,
které
se
dožadují,
se
jim
servírují
psychofarmaka,
neúčinné
psychoterapie
a
ostrakismus.
Bludy
paranoidního
pacienta
se
vztahují
na
sociální
vztahy
-
nikdy
na
přírodu
jako
takovou.
Vždy
to
byl
určitý
člověk
nebo
skupina,
určité
organizace
a
podobné
vědomím
obdařené
entity
(např.
bůh),
které
proti
pacientovi
konspirovaly,
jej
ohrožovaly.
Vznik
moderní
přírodovědy
nelze
proto
lokalizovat
do
paranoidního
myšlení.
Je
to
jednoduše
neznalost
věci
a
contradictio
in
adiecto.
Obraty
jako
kulatý
čtverec,
inteligentní
idiot,
hluboká
mělčina
nebo
paranoidní
přírodověda
lze
nanejvýše
docílit
umělecký
dojem.
Nejsem
historik,
ale
dovedu
si
představit,
že
s
rozvojem
přírodovědy
v
17.
století
-
a
možná
také
již
několik
desetiletí
předtím
-
se
cítili
někteří
jedinci
vládnoucích
skupin
ohroženi
ve
své
moci
a
stávali
se
paranoidní.
Ve
stavu
pocitu
ohrožení
začali
používat
dětské
strategie
řešení
problému,
a
hledali
proto
viníky,
stávali
se
neurvalými.
Věda
v
té
době
přicházela
s
poznatky,
které
bořily
staletá
dogmata
a
staleté
mocenské
struktury.
Autor
eseje
tvrdí,
že
pochopení
jevu
je
v
podstatě
spíše
zvyknutí
si
na
jev.
Zvyknutí
si
na
jevovou
fasádu
je
spíše
charakteristické
pro
živočichy
než
pro
člověka.
Jestliže
člověk
hodí
kamenem
a
zasáhne,
tak
má
před
očima
hmatatelný
důkaz
příčinnosti.
To
ale
není
příčinnost
ve
smyslu
přírodních
věd.
Ve
vědě
jde
o
vypracování
teorií,
o
pochopení
souvislosti
mezi
vzdáleností
dopadu
kamene
od
nás
a
hmotností
kamene,
doby,
za
jakou
dopadne,
apod.
-
kauzalita
je
chápána
šířeji
a
věda
tak
objevuje
nová
fakta.
Nejde
ale
o
objevy
typu:
když
kámen
hodím
větší
silou,
tak
vím,
že
dále
doletí.
To
ví
i
opice.
A
nejde
také
o
promítání
nějakých
smyšlenek
za
jevovou
fasádu,
které
nás
mají
uspokojovat,
nýbrž
reálných
skutečností,
i
když
jejich
přímé
prokázání
může
někdy
trvat
staletí.
Z
hmotnosti
kamene
a
dalších
vztahů
mohu
např.
odvodit
gravitaci
a
v
abstrakci
pak
přepokládat,
že
jestliže
hodím
kámen
dostatečně
silně,
tak
zemskou
gravitaci
překoná.
Konečný
důkaz
o
jejím
vlivu
na
předměty
viděl
na
vlastní
oči
poprvé
Gagarin,
abstrahujeme-li
od
krátkých
stavů
beztíže
v
letadlech
a
jiných
důkazů.
V
následujícím
příkladě
vidíme,
že
základy
moderní
přírodovědy
nebyly
položeny
v
17.
století,
ale
pouze
na
několik
století
přerušeny.
Příčinnost
ve
smyslu
přírodních
věd
demonstroval
např.
před
více
než
2 000
lety
starověký
matematik
Eratosthenés
z
Kyrény,
který
působil
v
alexandrijské
knihovně
Serapeion
jako
knihovník.
Věděl
o
skutečnosti,
že
stíny
vrhané
Sluncem
v
Alexandrii
v
pravé
poledne
mají
jinou
délku
než
v
Asuánu
a
odchylka
činila
asi
7-.
Předpokládal,
že
vzdálenost
Slunce
od
Země
je
velmi
velká,
a
že
tedy
dopadající
paprsky
jsou
v
Alexandrii
a
v
Asuánu
paralelní.
Začal
o
tomto
jevu
uvažovat
a
nakonec
dospěl
k
představě,
že
Země
musí
mít
tvar
koule,
a
byl
schopen
výpočítat
obvod
Země.
Nebylo
to
pouhé
zvyknutí
si
na
jevovou
fasádu
anebo
promítání
příčin
za
tuto
fasádu.
Právě
proto,
že
chtěl
pochopit
souvislosti
a
poslal
otroka,
aby
mu
odkráčel
vzdálenost
mezi
Asuánem
a
Alexandrií,
a
právě
proto,
že
pochopil,
jak
spolu
souvisí
dva
různě
dlouhé
stíny
vržené
stejnými
tyčemi
ve
stejnou
dobu
na
různých
místech,
nešlo
o
nějaké
navyknutí
si.
Viditelný
důkaz
o
kulatosti
Zeměkoule
podali
kosmonauté
až
o
několik
století
později,
odhlédneme-li
od
jiných
nepřímých
důkazů.
Nálepka
'paranoidní
myšlení'
je
velmi
pohodlná
nálepka
pro
>1
ty
nahoře