|

2013-036-02-022

22. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony /sněmovní tisk 464/ - druhé čtení

Date2015-11-25
Meeting2013/036
Agenda Item2013/036/022
Authorizedyes
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/036schuz/bqbs/b05202201.htm#r0

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.


index   006 < Page 007 > 008

Poslanec Bohuslav Svoboda Děkuji, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, dovoluji si před vás předstoupit s tím, že bych chtěl rád předložit pozměňovací návrh k projednávanému zákonu. K pozměňovacímu návrhu se potom přihlásím v podrobné rozpravě. Samozřejmě, zákon o vysokých školách je zákon, který vlastně na stole v nějaké podobě leží po řadu let, procházel nějakým vývojem a je jistě velmi dobře, že zákon o vysokých školách prodělává nějakou novelizaci. Co však je jeho zásadní chybou na tom počátku jeho vzniku, že obrovský tlak vyvinula konference rektorů a vytvořila tak variantu, která skutečně, tak jak zde říkal kolega Karamazov, vytvářela jakousi mocenskou strukturu, která bude o fakultách v zásadě do důsledku rozhodovat. My si musíme uvědomit to, že máme vysoké školy různě veliké a že některé fakulty jsou větší než jiné celé univerzity. Musíme si uvědomit, že ty fakulty mají rozdílný rozsah činnosti. Musíme si také uvědomit, že dneska máme fakulty, které třetinu svých posluchačů mají z posluchačů zahraničních, z posluchačů, kteří si studium platí v nějaké podobě, a samozřejmě to klade na fakulty rozdílné nároky, které určitě univerzita jako celek není schopna zvládat. My jsme v dějinách prodělali jednu zásadní změnu statutu fakult. Fakulty byly prapůvodně právními subjekty samostatnými a úpravou zákona byly podřízeny univerzitám. Změna, která proběhla, přinesla celou řadu problémů a do dnešního dny některé věci na fakultách fungují prostě hůře právě proto, že ty pravomoci byly fakultám odejmuty. To je jedna záležitost, která se řeší a měla by se řešit v tomto zákonu. Máme zde také ale tu druhou rovinu, tzn. Národní akreditační úřad. tady musím předeslat, že jsem v určitém konfliktu zájmů, protože jsem člen stávající Akreditační komise, tudíž na tu věc mám náhled trošičku jiný, nebo podrobnější. Samozřejmě že mám obecný problém s tím, že vzniká úřad, který bude mít úředníky, že to je úřad, který nebude nezávislý, ale bude přímo podřízen Ministerstvu školství. Na druhé straně vím, jaké problémy Akreditační komise, protože ona by vlastně měla garantovat to, že konkrétní vysoké školy skutečně naplňují normu vysokoškolského vzdělávání, a de facto Akreditační komise je ta, která dává ministerstvu podklady pro to, že může garantovat, že ta vysoká škola vykonává vzdělávání v kvalitě, která je požadovaná tak, aby např. na evropské úrovni ty výstupní tituly a oprávnění k výkonu povolání se opíraly o srovnatelné vzdělávání ve všech zemích Evropské unie. Velmi jednoduché je to u medicíny. To vzdělání musí být takové, že je lékař schopen vykonávat povolání lékaře ve všech zemích Evropské unie. A tady se dostáváme k problému, který možná akreditační úřad bude řešit lépe, a je to problém, který by tady měl zaznít, protože ono je to hrozně jednoduché, když někdo splňuje podmínky akreditace, výuka je kvalitní, odpovídá všem těm parametrům a požadavkům. Pak je ten proces velmi jednoduchý a je úplně jedno, jestli je to Akreditační komise, nebo akreditační úřad. Ale my se dostáváme skutečně do situace, kdy se o vysokoškolské vzdělávání pokouší kdekdo. Málokdo si to uvědomuje, ale pokud běží studium a vysokoškolské vzdělávání na finančním principu, je to velmi zajímavý způsob podnikání. Bohužel, ne vždycky při tom úmyslu je i ten úmysl druhý, že vzdělávání být kvalitní. Pokud by Národní akreditační úřad byl schopen v daleko silnější podobě garantovat to, že když někde výuka není kvalitní, bude akreditace v určitém časovém prostoru ukončena, a bude také garantovat to, že ústav, který přijde o akreditaci, nebude smět dále přijímat ke studiu, tzn. nebude otevírat tu variantu, která dneska vznikla, že máme studenty, jejichž fakulta, jejíž univerzita skončila, a oni nemají kde dostudovat, ale je to jenom proto, že ten, kdo to provozuje, to zařízení, nedodržel všechny dohody, které s ním byly udělány, že musí buďto změnit systém toho vzdělávání, doplnit chybějící učitele, a dostal akreditaci na dobu dostudování a on tu dohodu nedodržel, přijímal další studenty, se to nakonec dostalo do situace, že tady máme stovky studentů, kteří mají ukončenou fakultu, fakulta přestala fungovat, a oni nevědí, kde mají studovat. Pokud to budeme zákonem upravovat, musí mít akreditační zařízení pravomoc, aby v těchto věcech rozhodovalo jakoby jednostupňově, že to rozhodnutí o ukončení akreditace bude predikovatelné, jasné a nebude obejitelné. To, co zůstává nedostatkem, je to, že Akreditační komise může být složena jenom z nějakých odborníků a že určitě pod hlavičkou Ministerstva školství to nebude úplně nezávislé zařízení, to si nemusíme představovat, a možný tlak na ten úřad bude prostě soustředěn velmi jednoduše, a možná, že ta funkce nebude taková, jak si dopředu ukládáme. To, co ale trápí jako bývalého děkana, jako člověka, který na vysokých školách strávil celý život, je omezování pravomocí fakult. Protože se domnívám, že celá řada pravomocí fakult je nezcizitelná, že není možné, abychom měli centrálně ze shora řízené jednotlivé fakulty, které mají rozdílný charakter, rozdílné financování, rozdílné možnosti, a že musí být okruh činností, které se těm fakultám nemohou odebrat. A to je tedy podstata toho mého pozměňovacího návrhu, kdy rozděluji to, co se nazývá právem fakulty, na tři skupiny. Jedna skupina stanovuje, že orgány fakulty mají právo v těchto věcech rozhodovat, pokud zákon nestanoví jinak, a tyto věci jsou taxativně vyjmenovány. Druhá skupina říká, že orgány mají právo v těchto věcech rozhodovat nebo jednat za tu veřejnou vysokou školu v rozsahu stanoveném statutem vysoké školy, tzn. je to věc, která se rozhodne na úrovni akademického senátu a vedení celé vysoké školy a ta vysoká škola si toto upraví svým vlastním statutem. A může to být pochopitelně na rozdílných vysokých školách rozdílné, protože to, co pro fakultu je důležité, je jiné na fakultách technického směru, na fakultách humanitních. Třetí skupina je, že orgány fakulty budou mít možnost rozhodovat ve věcech veřejné vysoké školy, pokud jim toto rozhodování svěří statut vysoké školy jako takový, který v současné době mají. Myslím si, že tato úprava by odstranila celou řadu problémů, kterou monopolistický návrh konference rektorů obsahuje. Řešil by i otázky pracovněprávních vztahů, protože pracovněprávní vztahy pro fakultu jsou vztahy zásadní. Je to ten hezký příklad s tím hercem, ale je to úplně stejný příklad - chci-li přijmout odborníka v nějaké podobě, musím tu možnost mít. Není tak snadné vyjednávat s pracovníkem ze zahraničí jeho smlouvu s fakultou a přenášet to na univerzitu, která bude rozhodovat v rámci nějakých svých úvah a vazeb. Pracovněprávní vztahy by měla mít možnost fakulta ovlivňovat a je to tady schováno v tom, že to bude ošetřeno statutem vysoké školy, konkrétní dohodou, konkrétním přenesení pravomoci v pracovněprávních vztazích. Protože na druhou stranu tím, že se změnil statut jednotlivých fakult a že nemají tu právní pravomoc, je jasné, že porušení v oblasti pracovněprávních vztahů potom trestněprávně a jinak spadá na vysokou školu jako takovou, čili musí to být nějakým způsobem upraveno. Velmi bych, kolegyně a kolegové, apeloval na to, abychom celou řadu věcí, které tady zaznívaly, které říkal kolega Karamazov, zvažovali a akceptovali. Znovu říkám, vysoké školy vzdělávají naše odborníky. Mají rozdílný charakter a rozdílné potřeby a ty potřeby se odvíjejí od toho, jakou potřebu mají jednotlivé fakulty. Pokud nedáme fakultám určitý rozsah pravomocí a zodpovědnosti, kvalita, rozsah výuky určitě utrpí. To centralistické vedení z mých celoživotních zkušeností není tak mnoho výhodné. A jenom úplně na okraj ke kolegovi Raisovi řeknu, že můj pohled na jmenování profesorem je rozdílný. ho vnímám jako určitou historickou vazbu, kterou tady máme. Nevidím to jako cestu na Balkán. Vidím to jako snahu o to, aby profesura byla na tom nejvyšším možném piedestalu tak, jak to potom lidé vnímají, že to byla věc, kterou rozhodla vysoká škola a rozhodla o takové funkci a takové kvalitě, kterou potřebujeme pro to vzdělávání, že si to převzala ta nejvyšší ve státě pomazaná hlava, a na nejvyšší úrovni proběhl jmenovací akt. Je to prostě jako pasování rytíře. On ty služby udělal, někde si je zasloužil a získal a nakonec finálně ho pasuje panovník. A ten mu, když on klečí, poklepe mečem na rameno a nepoklepává mu na rameno některý z jeho personálu. Děkuji.

Download XMLDownload textWaveform viewCreate Person name