|

Named Entity View

Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2016-12-07 ps2013-053-06-000-000 [ParCzech.ana]

Agenda Item Title
Date2016-12-07
Meetingps2013/053
Agenda Itemps2013/053/000
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/053schuz/s053180.htm
Page 1 > 2
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Pokorná JermanováVážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, zahajuji další jednací den 53. schůze Poslanecké sněmovny. Oznamuji vám, že za několik okamžiků navštíví náš jednací sál prezident republiky pan Miloš Zeman. (Ozývají se fanfáry z opery Libuše, prezident vchází do sálu, všichni přítomní povstávají.)Vážení přítomní, dovolte mi, abych mezi nám uvítala prezidenta republiky pana Miloše Zemana a předala mu slovo. Prosím, pane prezidente, máte slovo. Prezident České republiky Miloš ZemanVážená paní místopředsedkyně, vážení členové vlády, vážené kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci, jak se tak rozhlížím po této Sněmovně, v níž jsem prožil mnohá léta, je už tady poměrně málo lidí, kteří společně s námi prošli anabází české politiky od roku 1990, a proto bych vás chtěl poprosit, abyste byli shovívaví ke vzpomínkám starého zbrojnoše, který na tuto anabázi dodnes vzpomíná. A snad zkušenosti z ní budou alespoň pro některé z vás trochu užitečné. V roce 1990 jsem se v tehdejším Federálním shromáždění stal předsedou rozpočtového výboru a moře mi bylo po kolena a byl jsem přesvědčen, že rozpočtové problematice dokonale rozumím. Podobal jsem se známé postavě Angličana, který navštívil Indii, pobyl tam několik týdnů a poté vydal pětisetstránkovou knihu s nápisem Vše o Indii. Odjel, po několika letech se vrátil a vydal podrobný článek, nikoliv knihu, Několik poznámek o Indii. A na konci jeho života jeho poslední článek se jmenoval Indie, země neznámá. Nuže, já nechci tvrdit, že pro mě je rozpočtová problematika, o níž dnes budu mluvit, zcela neznámou věcí, ale chtěl bych připomenout, že tak jako Michelangelo osekával kámen, než se dobral k soše Davida, tak i já, stejně jako moji kolegové, jsem musel osekávat několik nepravdivých hypotéz či předsudků o rozpočtové problematice, než jsem se dobral k pouhým třem konstantám rozpočtové politiky, které tuto obrovskou falzifikaci vydržely. Konstanta první je založena na Keynesově knize General Theory of Interest, Employment and Money, z níž lze vypreparovat jednu jedinou zásadní větu: V době hospodářské krize, či deprese, nebo recese - ale teď se nebudu zabývat nuancemi těchto tří pojmů - má být rozpočet deficitní, aby působil proticyklicky. V době hospodářské prosperity má být rozpočet naopak přebytkový a něco mezi tím znamená, že rozpočet bude vyrovnaný. Naše rozpočtová politika ve většině z oněch posledních let postupovala přesně obráceně. Když jsem byl ministerským předsedou, snažil jsem se v době, kdy zde byla lokální ekonomická krize od roku 1997, aby rozpočet byl deficitní, ale když se ekonomika začala zdvíhat, snažil jsem se o stlačení rozpočtového deficitu. Pomohla mně v tom dohoda s tehdejší nejsilnější opoziční stranou, která toto stlačení požadovala jako podmínku tolerance mé vlády i rozpočtové politiky. A dnes vám řeknu upřímně, zaplať pánbůh za tuto dohodu, protože každý ministr jakékoli vlády je připraven utratit neomezené množství prostředků a pomáhá mu v tom to, co János Kornai nazval sacím reflexem. Jste přisáti na struky rozpočtových zdrojů a sajete a sajete až donekonečna. Nu, a protože jsem byl vázán touto dohodou, věc skončila tím, že v roce 2002 byl celkový deficit státního rozpočtu 46 mld. korun, ale z toho 36 mld. byly takzvané transformační dluhy soustředěné v Konsolidační bance, a pouze 10 mld. byl čistý deficit. No a pak přišlo další období po roce 2002. A objevila se strašlivá věta. Ta věta zněla: Zdroje jsou. Jedna z nejhloupějších vět, která mohla být v ekonomické politice kdykoli a v jakékoli zemi vyslovena. Pak se ukázalo, že tímto zdrojem je státní dluh. A protože tehdejší vláda nebyla vázána žádnou dohodou, vesele utrácela a zvyšovala deficit státního rozpočtu dokonce i v podmínkách, kdy ekonomický růst se pohyboval mezi 5 až 6 % hrubého domácího produktu. To byl, stručně řečeno, zločin číslo jedna. A hned poté přišel zločin číslo dvě. Nastoupila ekonomická krize v roce 2008, celosvětová, nikoli lokální ekonomická krize, a místo aby se nasadilo skutečně deficitní financování, byla rozpočtová politika restriktivní, jinými slovy škrticí. A tak se stalo, že zatímco sousední země se už z krize dostávaly, naše ekonomika díky této opačné, chybné rozpočtové politice byla bohužel stále v útlumu.
Text view • Dependencies • Wavesurfer • List names